Článek
Říkáte si s medailí v kapse, že už vlastně máte splněno?
Když jsme sem přijela, tak moje první věta zněla, že z postele se pro medaili dojet nedá. A vidíte, mám ji a cítím až neskutečnou radost. Štafetová výhra je navíc vždycky o hodně větší, protože to je úspěch pro celý tým. Získat medaili z mistrovství světa, které je u nás doma, to je jako sen.
Kdy jste v ní začala věřit?
Mně to celé dochází až postupně, ale průběžně jsem po doběhu sledovala obrazovku a fandila klukům. Hrozně je obdivuju za to, jak si s tím na střelnici vypořádali. Když jsem pak za tribunou slyšela, jak rychle lidi pětkrát nadšeně vykřikli při poslední položce Ondry Moravce, tak jsme hned s Verčou Vítkovou nadšeně utíkaly do cíle a věděly, že to je doma.
Vypadala jste po závodě nesmírně šťastná, ale i vyčerpaná. Vzal vám tolik sil?
Já se především bála, abych nebyla tím nejslabším článkem štafety. Po těch dvou nemocech jsem vůbec nevěděla, jak na tom jsem a co mně tělo dovolí. Člověku, který nesportuje, to možná až tak nepřijde, ale na mě se opakované ležení v posteli opravdu docela dost projevilo.
Jak jste se tedy na trati cítila?
Strachovala jsem se, jestli jsem nepřepískla tempo, protože tělo trpělo od začátku. Děsně mě ten závod bolel. Ke konci jsem viděla už stromy dvojmo, ale snažila jsem vydat vše, co jsem v sobě mohla nalézt. Nechat tam duši. Už bych ale nezrychlila ani o setinu, to mi věřte.
Pomohla vám značná divácká podpora?
Publikum bylo naprosto báječné. Nikdy bych nevěřila, že doma na biatlonu zažiju takový hukot. Divácká podpora byla nesmírně příjemná a určitě fanouškům patří kus toho našeho bronzu. Nedokážu ani popsat tu svou směsici pocitů při vyhlášení. Chtělo se mi chvíli brečet a chvíli zase smát. Když každou chvíli přišel někdo blahopřát, to si pak uvědomujete, že se povedl báječný kousek.
Povedlo se vám ho i pořádně oslavit?
Každý z týmu byl naměkko, ať už závodníci, trenéři, maséři nebo servismani. Já ale cítila děsně unavené nohy, bolela mě i záda, proto jsem se šla ještě večer proběhnout a dopřála si masáž. Štastná jsem ale byla, to ano.
Stihla jste se podělit o radost s maminkou, která vám přijela do Nového Města osobně fandit?
Stihly jsme si s mamkou dát jen pusu a bylo na ni vidět, jak moje potěšěná. To já poznám, brečela, ale tak nějak hezky. Ona má doma olympijské stříbro z běžecké štafety v Sarajevu, tak teď mohu do rodinné sbírky i já přiřadit svůj štafetový bronz.
Teď vás o víkendu čekají závody jednotlivců, na co si v nich troufáte?
Ať už tady další závody dopadnou jakkoli, tuhle medaili nám už nikdo nevezme. V pátek jsem při tréninku šla na lyže jen tak na pohodu, ale nepostavit se na ně vůbec, to bych si neodpustila. Mojí sebedůvěře ten štafetový úspěch jistě prospěje, ale mám před sebou úplně nové závody. Jsem jen zvědavá, co se bude dít s mým tělem, když v sobotu pojedeme celý kopec až nahoru. Doufám, že budu dost silná, abych se s tím dokázala poprat. A nějaké prognózy? Ty ode mne radši nečekejte.
Klip s vámi nazpívanou romantickou písní Simona a Garfunkela patří k hitům internetu a prý jste slibovala ho i veřejně zazpívat, pokud získáte v Novém Městě medaile. Tak, kdy se můžeme těšit na realizaci?
Uvidím, jestli to bude ještě vhodné. Musí na to být nálada, ale když budou dobré výsledky, tak proč ne. Klidně fanouškům za jejich podporu zazpívám. Ale jezdit někde vzadu a ještě si prozpěvovat, to by asi trenér nerad viděl.
