Článek
Jak hodnotíte výsledek, výkon, odstup od čela?Ztráta devíti minut je veliká, ale před dvěma lety v Oslu to bylo podobné. První tři holky (Björgenová, Kowalczyková, Johaugová) jsou odlítlé hodně. Ale jen pětadvacet ženských na světě je lepších, beru to spíš takhle. Některé, co byly před dvěma lety za mnou, jsou teď do patnácti. Proč bych tam příští rok nemohla být já?
Kdy jste se cítila nejlíp a kdy nejhůř?
Nejhůř asi na dvacátém kilometru a nejlíp v posledním kopci, kdy jsem už věděla, že jen sjedu tady dolů.
Jak jste řešila krizi?
Říkala jsem si: Hlavně neztratit hlavu. Jela jsem sama a nevěděla, co mám dělat. Ale naštěstí mě podržely lyže, stoupalo to perfektně i dolů to jelo. Maximální pochvala pro servis!
Výměna lyží v depu probíhala po dvou kolech podle plánu?
Ano. Jen jsem trošku doplatila na to, že Američanka (Ida Sargentová), se kterou jsem jela, vyměnila o kolo dřív, tedy po druhém a pak hned po třetím. Já spoléhala trošku na to, že až vyměním já, tak ji dojedu. Ale tam zrovna došly síly a nechytila jsem ji. Střídala jsem dva páry lyží, první, druhý, první. Mohly se přimazat, tolik dobrých zase nemám.
Už se opravdu nedala dojet?
První kolo se pomalu odtrhávalo zepředu. Pak jsme dvě kola jely spolu. A ve chvíli, kdy vyměnila podruhé, jsem na to neměla a odjela mi.
Jela jste radši více kratších okruhů, nebo vám lépe vyhovuje „někam a zpět"?
Jindy mi to jedno. Ale bylo to tak těžké, že bych možná raději jela někam pryč. Pořád jsme se škrábaly do kopců a to bylo hrozný.
U kostela vám podával občerstvení manžel Martin, člen servisního týmu. Těšila jste se na něj, na jeho podporu?
To jsem vůbec nevnímala. Hlavně že jsem dostala napít.
Byl to nejtěžší závod v životě?
Před dvěma lety v Oslu to bylo taky v teple, jsem na to trošku zvyklá.
Jak byste hodnotila celý svůj šampionát?
Jako průměr. Čekala jsem víc, ale vzhledem k tomu, jak probíhala sezóna, můžu být spokojená. Gällivare na začátku bylo slušný, Tour de Ski na začátku hrozný, pak se to zvedlo. La Clusaz to byl nejhorší závod za několik let, Davos to samý. Co jsem předváděla před odjezdem sem, to bylo hrozný, styděla jsem se sama za sebe. Pak jsem byla ještě nemocná, to taky člověku nepřidá. A tady? Pětatřicátý místo ve sprintu bylo slušný, desítka už horší umístění, ale ztráta průměrná, tak tohle je trošku odměna (k tomu 14. v týmovém sprintu a 12. ve štafetě). Chtěla jsem letos víc, ale tohle místo je pěkný.
Kam míří vaše zima dál?
Uvidíme. Pojedu příští týden na Světový pohár do Lahti. Pokud to nebude trápení, budu pokračovat i na Holmenkollen.
Vaše parťačka Ivana Janečková po letech marné snahy o výraznější zlepšení loni v létě skončila. Vás tyhle myšlenky nenapadaly?
Měla jsem letos pár chvilek, kdy jsem si říkala: A dál už ne. Ale s Petrou Novákovou jsme si tady porozuměly, měly bychom na příští sezónu vytvořit tým a můžeme spolu trénovat. Když si pomůžeme, někam se to zvedne. Samozřejmě bude to další změna a nemusí se to povést. Ale věřím tomu. Je to další důvod, bonbónek. Hlavně ale lyžování pořád miluju. Snad se to zvedne a já ještě pár roků vydržím.
Co udělat, aby běžky nepřeválcoval biatlon?
To je spíš otázka pro trenéry a funkcionáře. My můžeme jezdit co nejlíp, abychom se za rok nebavili o třicátých místech, ale o aspoň dvacátých a možná i lépe.
