Článek
„Jo, to už je dlouho. Ale Gabča všem ukázala, jak se dělá biatlon a určitě si ji tady budou pamatovat," líčí nadšeně, byť se znatelnou únavou její reprezentační parťačka. Škoda, že ji nemohla doprovázet přímo na trati. Našlápnuto měla...
Před dvěma týdny zajela v Holmenkollenu ve sprintu 25. místo, svůj druhý nejlepší výsledek v životě. „Říká se, že biatlonová Mekka je Ruhpolding, ale pro mě je to právě ten stadión nad norským hlavním městem. A ještě výsledek, který konečně odpovídal tomu, co jezdím v tréninku. I když mi v posledním kole trochu docházely síly," vypráví členka Vittore teamu.
„ Škoda, že byl za zimu jenom jeden, ale i za to jsem ráda. Loni se mi nepodařilo ani jednou nakouknout do bodované čtyřicítky, letos dvakrát a navíc jednou v top třicet. K jásání mám ještě daleko, ale pokrok to je velký. Před dvěma lety v Pokljuce jsem byla dvaadvacátá s nulou, teď pětadvacátá s jedním kolem. To je o kousek lepší," hodnotí své výsledky.
Bohužel už ji v Norsku v silném nárazovém větru nevyšla stíhačka. „To jsou podmínky, v nichž se neumím pohybovat ani na lyžích, ani na střelnici. Po sedmi trestných kolech vleže bylo po závodě," přiznává.
Následoval přesun na předolympijskou generálku do ruského Soči. „Cesta trvala skoro celý den, navíc problémy se zbraněmi, to byl očistec," říká. Postihla ji však ještě horší komplikace než ruští (dez)organizátoři. „Už první den po příjezdu jsem se probudila a nebylo mi dobře. Tento stav se se mnou vlekl prakticky celý pobyt."
Nemohla proto nastoupit do žádného individuálního závodu, vynechala i dva tréninky a doufala, že se dá dohromady na štafetu. Výsledek byl hodně důležitý – zajišťoval udržení v elitní desítce a navíc, byly tu opravdu jen čtyři. Náhradnici Zvařičové už IBU nedovolila dodatečnou nominaci.
„Bohužel to nevyšlo podle mých představ. Závod to byl za zimu pro mě asi nejtěžší, málem jsem nedošla ani z cíle do buňky. Ale dojely jsme do cíle na devátém místě a to bylo hlavní. I když mě mrzí, že jsem holkám nijak nepomohla," komentuje svůj výkon na posledním úseku.
Získala tak aspoň zkušenosti pro olympiádu. „Nejpodstatnější bude obrnit se železnou trpělivostí. Při odbavování kontrolovali každý náboj a to jich jeden z nás veze okolo tisícovky... Krom radostí se zbraněmi je v Soči neuvěřitelně těžká trať, jak profilově, tak technicky a jídlo taky spíš nic než moc. Ale ubytování bylo parádní a okolní příroda taky."
Následující let na Sibiř s časovým posunem jejímu stavu nepřidal. Věřila ve včerejší sprint a stíhačku, ale namísto toho znovu padla s teplotou. „Konec sezóny jsem si představovala jinak. V Oslu jsem se namlsala a vůbec si nemyslela, že to bude můj poslední závod," smutní.
