Jaroslav Sakala už raději sjezduje než skáče

Jaroslave,  kariéru jste ukončil poměrně nedávno. Skoky na lyžích se přesto za krátkou dobu velmi změnily. Létá se o 50 metrů dál než za vašich časů. Pokud byste si  mohl vybrat pro svou kariéru ideální období, bylo by to dnes nebo byste závodil raději ve své době?S dnešními skokany bych neměnil i když jsou skoky bezpečnější. Materiál je nesrovnatelný. Když za nás po pádu praskla lyže, roztříštila se na kousky, které zraňovaly. Dnešní lyže se přelomí maximálně na dva kusy. Rozdíl je v přílbách, brýlích. Dnes jsou vyrobeny z materiálů, které skutečně ochraňují. V televizi to tak není vidět, ale v reálu jsou rozdíly obrovské. Vzpomínám si na rok 1986, kdy mi v brýlích prasklo sklo. Dnešní brýle by takový pád v pohodě vydržely.  Přesto bych neměnil. Mediální tlak je obrovský. Jakubu Jandovi ho nezávidím.

Co se ještě změnilo?Když jsem poprvé v roce 1989 skákal na mamutu v Harrachově, nájezdové rychlosti se pohybovaly od 110-ti do 113-ti kilometrů v hodině a skákalo se ke 180-ti metrům. Dnes se jezdí pomaleji a taky bezpečněji. Na lety 230 metrů dlouhé stačí nájezdová rychlost 100 kilometrů.

Co byste Jakubu Jandovi před Turínem poradil? Čeho se má nejvíc vyvarovat?Především by měl zůstat sám sebou. O to se nebojím. Jakubovi sláva moc do hlavy nestoupá. Jen by neměl novinářům říkat, jak rychle jezdí autem (směje se). V Turíně by si hlavně neměl připouštět, že je na olympiádě. Prostě ji brát jako normální závod. Ahonen tohle umí, na můstcích už toho zažil hodně. Věřím, že i Jandys závody zvládne.

Dokázal jste se vy sám oprostit od nervozity výjimečného závodu?V Alberville v roce 1992 jsem si olympijskou atmosféru užil. Byl jsem v pohodě a získali jsme bronz v družstvech. V Lillhammeru o dva roky později jsem měl velké ambice. Vždycky jsem chtěl z olympiády individuální medaili, ale nedopadlo to nejlíp. Nemohu říct, že bych cítil mimořádný tlak, ale vázla komunikace s trenérem. Podlehli jsme tomu jak já, tak trenér. Olympiáda v Naganu v roce 1998 se mi vyloženě nelíbila. Nesedla mi, neměl jsem formu a to pak člověk vidí všechno kolem sebe negativně. Olympiádu je třeba si užít. Máte šanci poznat sportovce jiných disciplín, na které normálně nenarazíte. Bývá legrace.

Vyprávějte.Bylo by toho hodně. Třeba v Albertville jsem poprvé v životě na stadionu potkal krasobruslařku Lenku Kulovanou. Chodbou ji doprovázel novinář z Blesku. Pak jsem se dočetl, že spolu chodíme. To jsem se opravdu zasmál. Míň už v Naganu, když mě bavorákem vezl bobista Džmura do olympijské vesnice. Jeli jsme přes dvě stě a mě se udělalo špatně.

Neříkejte, že jste se bál. Skokani mají pověst neohrožených drsňáků, kteří všechno vydrží. Skoky jsou považovány za jeden z nejnebezpečnějších sportů.Možná si to někdo o skocích myslí, ale třeba sjezdové lyžování je daleko nebezpečnější. V závodech alpského lyžování je víc obětí než třeba v automobilových závodech formule 1. Přesto si dneska raději zalyžuju než zaskáču. Naposledy jsem si dokonce namlátil. Přitom šlo o maličký můstek. V listopadu v Mnichově jsem se zúčastnil exhibice. Na nohou jsme měli normální sjezdovky. A v tom byl ten malér. Sjezdaři skákali snadno, skokani si nemohli zvyknout na pevnou patu.

V současnosti provozujete doma ve Frenštátu známý Sakala bar a také lyžařskou školu. Je těžší podnikat než závodně skákat na lyžích?Těžší je fakt podnikání. Při sportu zažijete víc příjemných pocitů. Při podnikání musíte mít štěstí na lidi, což já ale naštěstí mám. Hodně mi pomáhají. Kromě baru a školy taky provozuju webový server skoky.cz. Je toho hodně, pořád jsem ve fofru.

Plánujete ve svém baru v průběhu olympijských her pro fanoušky něco speciálního?Velkoplošné plátno, na kterém budou moci hosté sledovat přímé přenosy. Jsou na to zvyklí. Na všechny významné fotbaly máme plno. Jednou jsme napočítali šestadevadesát návštěvníků. Na skoky však už chodí možná i víc lidí než na fotbal.