Dlouhé peklo mu rozmazalo vidění. Je to jako droga, říká Řezáč

Úplně přestat těžké je. Ale taky když se rozhodnete pokračovat, musíte počítat s tím, že sezóna je pak hodně dlouhá a může dojít ke zraněním. Soupaže jsou jednotvárné a docela i náročné.

Jsme od sebe sice o rok, ale u něj je to ještě obdivuhodnější, že se dokáže takhle udržovat, protože hokej je jiný sport. Mnohem náročnější na zranění a na výbušnost. To je stejný, jako bych já chtěl být v těchto letech sprinter... Kdybych už v této sezóně nebyl nejlepší z Čechů, dál bych to asi nešprajcoval. Je to prostě adrenalin. Když nejsou velké výpadky ve výkonnosti a vyhýbají se vám zranění, jde to dělat i v našem věku. (úsměv) To záleží na každém. Když jsem jel těch 220 kilometrů jenom soupaž, bylo to kvůli zranění dost velké riziko. Ale vyzkoušel jsem si, co ještě vydržím.

Jelo se to potřetí a prý to byl nejtěžší ročník, protože chumelilo a stopa byla zapadaná. Navíc byla docela zima, minus osm stupňů. Trpěl jsem, protože jsem se málo oblíkl. Takže jsem měl zimnice. Na 120. kilometru jsem se pokusil o únik do kopce, nějakých dvacet kilometrů jsme jeli rychleji a dostali se do úniku ve třech. Nygaard, Fjeld a já. Pak jsme zase trochu zpomalili, když jsme uviděli ceduli, že do cíle zbývá ještě 80 kilometrů. (uculí se) Tam jsem si říkal, že to bude ještě dlouhý a tam nás zase tři kluci dojeli. Mezi nimi Mäenpää. Ten letos udělal rekord na 24hodinovce. To je docela zajímavý. Ujel 472 kilometrů. Soupaží, průměrnou rychlostí 19,5 kilometru v hodině. To je poměrně rychlý tempo. Opravdu dobrý výsledek.

Asi ne. Respektive určitě ne. (úsměv) Vydržet jet soupaž takhle dlouho je strašně těžký. Samozřejmě to musel zajet až na konci sezóny, protože z toho se může sbírat třeba celý měsíc.

Tak čtrnáct dnů. Ale záda mě nebolela, všechno bylo dobrý. Akorát po závodě kvůli sněžení a únavě vidíte obrysy hrozně rozmazaně. Vlastně moc nevidíte, to až druhý den. Zdravé to není, ale to asi nejsou žádné extrémní závody.

Ani ne, vlastně jsem o tom ani nepřemýšlel. Pamatuju si, že když skončil Thomas Wassberg (na konci 80. let minulého století), chtěl udělat závod na sto kilometrů... Posunulo se to a tohle je už fakt extrém. Ale ujet se to dá. Vyzkoušel jsem si, co vydržím. Nejhorší bylo, že posledních dvacet kilometrů se jelo rychle, v plné síle. Takže dvě stě kilometrů jsme jeli spíš v tréninkovém tempu, na osmdesát procent. A pak nasadili Nygaard s Fjeldem plné tempo. Snažil jsem se jich držet a v jednu chvíli mně skoro ujeli, ale pět kilometrů před cílem jsem je dohonil a jeli jsme už společně. Věděl jsem, že Nygaard vyhraje, má sílu a dobré sprinty. Vyhrál teď suverénně třeba Vasák. Druhý byl Fjeld, kterýho jsem se ho držel jako klíště na patkách. Na konci jsem to už vypustil, neměl jsem na to. Skončil jsem třetí o šest vteřin.

Toť otázka. Když bych byl dobře v průběžném pořadí seriálu Ski Classics, tak bych 220 kilometrů určitě nejel. Pokud bych se rozhodl skončit, tak bych si to ještě jednou mohl zkusit zajet. Jenže tam jsou velká ALE... Hodně záleží na počasí, které se dá určit tak deset dnů předem. Teď bylo hezky a až v den závodu začalo v pět ráno chumelit. Sníh je pak pomalý a čas tím naroste klidně až o dvě hodiny. Někteří se proto rozhodli vůbec nenastoupit, hodně jich samozřejmě vzdalo nebo odstoupilo kvůli úponům, na které je to nápor, skončili kvůli malátnosti...

Prvních sto kilometrů je ještě docela dobrých, to se odjet dá. Od 130. kilometru je to těžší a těžší a jako nejhorší úsek mi přišel od 140. do 200. kilometru. To bylo takové nekončící tempo. Aby to nějak uteklo, pravidelně jsme se střídali v šesti. Zažíval jsem tam různé stavy. Teplo, zimnici, teplo, zimnici... Pak už saháte úplně po všem, co můžete, abyste se občerstvili. Občerstvení je vůbec celkem logisticky složitý. Sice jedou doprovodné skútry, ale ne celou trať a ze silnice je to daleko. Třeba ti dva Norové měli o malinko lepší občerstvení, protože měli svýho privátního skútra... Kdybych ještě někdy Jokkmokk jel, asi bych si skútr taky půjčil. Občerstvení hraje na dlouhých závodech velkou roli.

Ani ne. Ostatně na Vasáku jsem měl docela dobrý servis. Myslím, že ze všech týmů vůbec nejlepší. Vytipoval jsem si totiž dva tři závody, kam jsem si vzal svoje lidi a nic jsem nepodcenil. Na lyžích jsem dělal tři dny, dal si na to čas. Třeba na Vasáku mi pomáhal i táta.

No... Chtěl jsem ho zajet co nejlíp, takže jsem nepodcenil mazání ani občerstvení. Ale všechny závody na takové úrovni jsem jet nemohl, protože to bych se dostal do finanční tísně. Silný týmy mají samozřejmě na závodech víc lidí. A je to pak znát.

O dvacet centimetrů! Tenkrát to byla škoda, dalo se to vyhrát. S Jörgenem Brinkem jsem jinak na Vasově běhu prohrával, měl hodně dobrý závěry, Vasák vyhrál třikrát. Vždy jsem jezdil kousek za ním. Ale tehdy jsem to risknul a jel soupaž, kdežto on měl namazaný lyže. Sto metrů před cílem se mně lyže oproti němu rozjely trochu víc a začal ho dohánět. Na šedesáti metrech jsem ho stáhnul o pět metrů. Takže kdyby byl cíl o pět metrů dál, tak bych vyhrál a držel bych i traťový rekord.

Tak zase z Čechů nikdo druhý ani třetí na Vasáku nebyl, nejlepší čas i umístění držím z Čechů historicky já.

Ten čas byl rychlý. Musela být i taková podmínka. Možná dlouho nebude tak rychlý sníh, aby měl český lyžař příležitost můj čas překonat.

Ne! Naopak jsem rád, protože bych na tom byl hůř. O hodně. O moc! Když vezmu třeba rok 2000, tak ceny jsou stále stejné, navíc tehdy šlo se sponzory uzavřít lepší smlouvy než dnes, kdy firmy dávají spíš materiál, finance žádné. Teď se tam nahrnulo víc lidí a pro mladší závodníky, kteří začínají, je hrozně těžký se lyžováním nějak živit. Tehdy to bylo rozhodně snazší.

Jsem lehce v plusu. Lyžováním se stále živím, o penzion se stará žena, která mně to hodně toleruje a přes zimu mi pomáhá spíš ona, ale už je to složitý skloubit s rodinou. Starší Tomáš dělá biatlon, mladší Aleš také závodí, byl teď druhý na dětské olympiádě.

(úsměv) Ani nevím. Samozřejmě on teď vidí, jak závodím, což já u táty neviděl, protože skončil ve 27 letech, když mně byly dva roky. Ale pak se mnou samozřejmě chodil na lyže, takže techniku mě naučil. Alešek, ten mladší, to má tak nějak v sobě, já mu do toho moc nemluvím. Myslím, že toho mají docela dost. Akorát přes léto, když jsou prázdniny, si ho vezmu na dvě soustředění, které absolvuje se mnou. A starší je už samostatnější. Párkrát jsme spolu jeli na horském kole a mně to alespoň lépe uteklo.

Když vydrží, tak si J50 určitě zajede. Myslím, že to pro něj nebude těžké objet padesát kilometrů. Ale záleží na tom, jak se chytne. Jestli bude jezdit světové poháry a dostane se do mančaftu, tak se bude držet kratších závodů. Ale pevně doufám, že J50 si zajede.

(smích) To nepojedeme, protože táta jezdil do 27 let a pak už nezávodil. A až skončím já, tak už taky jezdit nebudu. Stoprocentně. Dělám to docela dlouho a myslím si, že závodů mám za sebou už tolik, že mi to chybět nebude. Běhat budu jen pro radost. A hlavně tomu nebudu věnovat tolik času, co teď. Zatím jsem v Silvini Madshus Teamu a do 20. května se mám rozhodnout, jestli zůstanu nebo budu závodit někde jinde. Zatím to nedokážu říci.

Vloni jsem měl pauzu měsíc a půl a trénovat jsem začal od června. Počítám, že jestli se rozhodnu závodit, začnu stejně jako vloni. Ještě mám čas.

Tentokrát za ty roky asi nejvíc. I se závody jsem nalyžoval asi pět a půl tisíc kilometrů a natrénováno mám asi 850 hodin, dohromady s kolečkovými lyžemi. K tomu naběháno jsem měl asi tisíc kilometrů. A na kole minimálně.