Rubriky:

Lyže a snowboard

Dlouhé peklo mu rozmazalo vidění. Je to jako droga, říká Řezáč

7. května 2018 10:36 - Praha

Na konci dubna oslavil již 45. narozeniny a v průběhu roku naznačoval, že hodlá objíždět pouze menší podniky. Jenže dát vale závodění se nakonec laufaři Stanislavu Řezáčovi nechce. „Chuť pokračovat samozřejmě je. Je to adrenalin a taková droga,“ přiznává jablonecký rodák. V náročném seriálu Ski Classics se z Čechů umístil nejlépe. Celkově skončil v silné mezinárodní konkurenci na 22. místě.

 

Facebook Stanislava Řezáče

Je těžké skončit?

Úplně přestat těžké je. Ale taky když se rozhodnete pokračovat, musíte počítat s tím, že sezóna je pak hodně dlouhá a může dojít ke zraněním. Soupaže jsou jednotvárné a docela i náročné.

Možná se umíte vžít do pocitů veterána Jaromíra Jágra, který je jen o rok starší než vy, ale končit kariéru také neplánuje. Co vy na to?

Jsme od sebe sice o rok, ale u něj je to ještě obdivuhodnější, že se dokáže takhle udržovat, protože hokej je jiný sport. Mnohem náročnější na zranění a na výbušnost. To je stejný, jako bych já chtěl být v těchto letech sprinter... Kdybych už v této sezóně nebyl nejlepší z Čechů, dál bych to asi nešprajcoval. Je to prostě adrenalin. Když nejsou velké výpadky ve výkonnosti a vyhýbají se vám zranění, jde to dělat i v našem věku. (úsměv) To záleží na každém. Když jsem jel těch 220 kilometrů jenom soupaž, bylo to kvůli zranění dost velké riziko. Ale vyzkoušel jsem si, co ještě vydržím.

U závodu Nordenskiöldsloppet bych se rád zastavil. Jak jste se cítil v cíli?

Jelo se to potřetí a prý to byl nejtěžší ročník, protože chumelilo a stopa byla zapadaná. Navíc byla docela zima, minus osm stupňů. Trpěl jsem, protože jsem se málo oblíkl. Takže jsem měl zimnice. Na 120. kilometru jsem se pokusil o únik do kopce, nějakých dvacet kilometrů jsme jeli rychleji a dostali se do úniku ve třech. Nygaard, Fjeld a já. Pak jsme zase trochu zpomalili, když jsme uviděli ceduli, že do cíle zbývá ještě 80 kilometrů. (uculí se) Tam jsem si říkal, že to bude ještě dlouhý a tam nás zase tři kluci dojeli. Mezi nimi Mäenpää. Ten letos udělal rekord na 24hodinovce. To je docela zajímavý. Ujel 472 kilometrů. Soupaží, průměrnou rychlostí 19,5 kilometru v hodině. To je poměrně rychlý tempo. Opravdu dobrý výsledek.

Lákalo by vás to taky zkusit?

Asi ne. Respektive určitě ne. (úsměv) Vydržet jet soupaž takhle dlouho je strašně těžký. Samozřejmě to musel zajet až na konci sezóny, protože z toho se může sbírat třeba celý měsíc.

Jak dlouho jste se sbíral vy ze závodu 220 kilometrů dlouhého?

Tak čtrnáct dnů. Ale záda mě nebolela, všechno bylo dobrý. Akorát po závodě kvůli sněžení a únavě vidíte obrysy hrozně rozmazaně. Vlastně moc nevidíte, to až druhý den. Zdravé to není, ale to asi nejsou žádné extrémní závody.

Byl to váš sen, vyzkoušet si to?

Ani ne, vlastně jsem o tom ani nepřemýšlel. Pamatuju si, že když skončil Thomas Wassberg (na konci 80. let minulého století), chtěl udělat závod na sto kilometrů... Posunulo se to a tohle je už fakt extrém. Ale ujet se to dá. Vyzkoušel jsem si, co vydržím. Nejhorší bylo, že posledních dvacet kilometrů se jelo rychle, v plné síle. Takže dvě stě kilometrů jsme jeli spíš v tréninkovém tempu, na osmdesát procent. A pak nasadili Nygaard s Fjeldem plné tempo. Snažil jsem se jich držet a v jednu chvíli mně skoro ujeli, ale pět kilometrů před cílem jsem je dohonil a jeli jsme už společně. Věděl jsem, že Nygaard vyhraje, má sílu a dobré sprinty. Vyhrál teď suverénně třeba Vasák. Druhý byl Fjeld, kterýho jsem se ho držel jako klíště na patkách. Na konci jsem to už vypustil, neměl jsem na to. Skončil jsem třetí o šest vteřin.

Napovědělo vám to něco o tom, zda pokračovat? Myslím to tak, zda jste si neřekl, proč končit, když zvládnete tohle.

Toť otázka. Když bych byl dobře v průběžném pořadí seriálu Ski Classics, tak bych 220 kilometrů určitě nejel. Pokud bych se rozhodl skončit, tak bych si to ještě jednou mohl zkusit zajet. Jenže tam jsou velká ALE... Hodně záleží na počasí, které se dá určit tak deset dnů předem. Teď bylo hezky a až v den závodu začalo v pět ráno chumelit. Sníh je pak pomalý a čas tím naroste klidně až o dvě hodiny. Někteří se proto rozhodli vůbec nenastoupit, hodně jich samozřejmě vzdalo nebo odstoupilo kvůli úponům, na které je to nápor, skončili kvůli malátnosti...

Zní to jako masakr...

Prvních sto kilometrů je ještě docela dobrých, to se odjet dá. Od 130. kilometru je to těžší a těžší a jako nejhorší úsek mi přišel od 140. do 200. kilometru. To bylo takové nekončící tempo. Aby to nějak uteklo, pravidelně jsme se střídali v šesti. Zažíval jsem tam různé stavy. Teplo, zimnici, teplo, zimnici... Pak už saháte úplně po všem, co můžete, abyste se občerstvili. Občerstvení je vůbec celkem logisticky složitý. Sice jedou doprovodné skútry, ale ne celou trať a ze silnice je to daleko. Třeba ti dva Norové měli o malinko lepší občerstvení, protože měli svýho privátního skútra... Kdybych ještě někdy Jokkmokk jel, asi bych si skútr taky půjčil. Občerstvení hraje na dlouhých závodech velkou roli.

Nezáviděl jste někdy Norům na závodech jejich servis, nejen na tomto laufu?

Ani ne. Ostatně na Vasáku jsem měl docela dobrý servis. Myslím, že ze všech týmů vůbec nejlepší. Vytipoval jsem si totiž dva tři závody, kam jsem si vzal svoje lidi a nic jsem nepodcenil. Na lyžích jsem dělal tři dny, dal si na to čas. Třeba na Vasáku mi pomáhal i táta.

Byl Vasák mezi vytipovanými závody právě proto, že jste cítil, že máte třeba ještě poslední příležitost na něm uspět?

No... Chtěl jsem ho zajet co nejlíp, takže jsem nepodcenil mazání ani občerstvení. Ale všechny závody na takové úrovni jsem jet nemohl, protože to bych se dostal do finanční tísně. Silný týmy mají samozřejmě na závodech víc lidí. A je to pak znát.

Na Vasově běhu jste nejlépe skončil druhý. V roce 2011, o vteřinu za vítězem...

O dvacet centimetrů! Tenkrát to byla škoda, dalo se to vyhrát. S Jörgenem Brinkem jsem jinak na Vasově běhu prohrával, měl hodně dobrý závěry, Vasák vyhrál třikrát. Vždy jsem jezdil kousek za ním. Ale tehdy jsem to risknul a jel soupaž, kdežto on měl namazaný lyže. Sto metrů před cílem se mně lyže oproti němu rozjely trochu víc a začal ho dohánět. Na šedesáti metrech jsem ho stáhnul o pět metrů. Takže kdyby byl cíl o pět metrů dál, tak bych vyhrál a držel bych i traťový rekord.

Štve to i po sedmi letech, když to bylo tak blízko?

Tak zase z Čechů nikdo druhý ani třetí na Vasáku nebyl, nejlepší čas i umístění držím z Čechů historicky já.

A možná vás ani žádný Čech dlouho nepřekoná, co myslíte?

Ten čas byl rychlý. Musela být i taková podmínka. Možná dlouho nebude tak rychlý sníh, aby měl český lyžař příležitost můj čas překonat.

Dálkové běhy zažívají v posledních letech velký boom, nelitujete, že vaše nejlepší léta minul?

Ne! Naopak jsem rád, protože bych na tom byl hůř. O hodně. O moc! Když vezmu třeba rok 2000, tak ceny jsou stále stejné, navíc tehdy šlo se sponzory uzavřít lepší smlouvy než dnes, kdy firmy dávají spíš materiál, finance žádné. Teď se tam nahrnulo víc lidí a pro mladší závodníky, kteří začínají, je hrozně těžký se lyžováním nějak živit. Tehdy to bylo rozhodně snazší.

Máte přehled, kolik jste lyžováním vydělal, nebo jste do toho naopak musel investovat?

Jsem lehce v plusu. Lyžováním se stále živím, o penzion se stará žena, která mně to hodně toleruje a přes zimu mi pomáhá spíš ona, ale už je to složitý skloubit s rodinou. Starší Tomáš dělá biatlon, mladší Aleš také závodí, byl teď druhý na dětské olympiádě.

Však běhání na lyžích musí mít po dědovi a tátovi přímo v genech, ne?

(úsměv) Ani nevím. Samozřejmě on teď vidí, jak závodím, což já u táty neviděl, protože skončil ve 27 letech, když mně byly dva roky. Ale pak se mnou samozřejmě chodil na lyže, takže techniku mě naučil. Alešek, ten mladší, to má tak nějak v sobě, já mu do toho moc nemluvím. Myslím, že toho mají docela dost. Akorát přes léto, když jsou prázdniny, si ho vezmu na dvě soustředění, které absolvuje se mnou. A starší je už samostatnější. Párkrát jsme spolu jeli na horském kole a mně to alespoň lépe uteklo.

Byl byste rád, kdyby Aleš také vyhrál Jizerskou padesátku a navázal tím na váš trojnásobný triumf a tátu, který ji vyhrál v roce 1975?

Když vydrží, tak si J50 určitě zajede. Myslím, že to pro něj nebude těžké objet padesát kilometrů. Ale záleží na tom, jak se chytne. Jestli bude jezdit světové poháry a dostane se do mančaftu, tak se bude držet kratších závodů. Ale pevně doufám, že J50 si zajede.

Třeba jednou pojedete s tátou i synem všichni společně.

(smích) To nepojedeme, protože táta jezdil do 27 let a pak už nezávodil. A až skončím já, tak už taky jezdit nebudu. Stoprocentně. Dělám to docela dlouho a myslím si, že závodů mám za sebou už tolik, že mi to chybět nebude. Běhat budu jen pro radost. A hlavně tomu nebudu věnovat tolik času, co teď. Zatím jsem v Silvini Madshus Teamu a do 20. května se mám rozhodnout, jestli zůstanu nebo budu závodit někde jinde. Zatím to nedokážu říci.

Jak dlouhou pauzu si chcete po sezóně dát?

Vloni jsem měl pauzu měsíc a půl a trénovat jsem začal od června. Počítám, že jestli se rozhodnu závodit, začnu stejně jako vloni. Ještě mám čas.

Kolik jste toho vůbec v sezóně najezdil?

Tentokrát za ty roky asi nejvíc. I se závody jsem nalyžoval asi pět a půl tisíc kilometrů a natrénováno mám asi 850 hodin, dohromady s kolečkovými lyžemi. K tomu naběháno jsem měl asi tisíc kilometrů. A na kole minimálně.

Hynek Preisler, Sport.cz, Právo

Zrušit


Časová osa: Lyže a snowboard

Filtr článků - Lyže a snowboard