Článek
Jak složitá bude podle vás pro Česko ve středu začínající baráž o udržení v elitní evropské kvalifikaci?
Nesmíme moc řešit, že je existenční, a brát ji stejně jako boj o postup, i když jsme teď vlastně o stupínek níž. Pokud neskončíme první nebo druzí, sestup by mohl být komplikací na delší čas. Je to dost o hlavě a doufám, že v té skupině budeme nad Maďarskem, Estonskem a Ukrajinou přece jen vyčnívat. Určitě na to máme, jen se s tím správně poprat.
Z čeho pramení váš optimismus, vždyť národní tým je silně omlazen a schází mu několik opor v čele s Welschem?
Na rozdíl od minulosti jsme ale v přípravě dokázali vyhrávat těžké a vyrovnané zápasy i venku, to je velké povzbuzení. Kdybychom byli negativní a litovali, že s námi teď Jirka není, tak ani nemusíme hrát a trénovat. Když neuděláme zbytečné chyby a zahrajeme jako tým, zvládneme to snad i bez něj. Pokud Welsch podepíše smlouvu, připojí se v průběhu baráže, a i kdyby jen měl sedět na střídačce a hrát třeba pár minut, tak by to pro nás byla velká vzpruha. Navíc soupeři by hned měli větší respekt.
Jak se ve 32 letech cítíte jako nejstarší hráč národního týmu?
Už se tolik nerozčiluju jako dřív, dokážu být nad věcí. Vedle mladých věk až tolik neřeším, i když nadcházející baráž pro mě může být reprezentační tečkou. Už přes dvanáct let nosím kůži na trh, i teď v kritické chvíli chci českému basketu pomoci, ale ze své generace zůstávám v týmu prakticky sám. Mladí kluci však zapadli výborně, přichází jejich čas.
Vy už nemáte chuť reprezentovat?
Tu jsem měl vždycky, nikdy jsem pozvánku neodmítal, ale moje tělo potřebuje stále víc času na regeneraci a letos to vyšlo tak, že jsem měl po sezóně jen pár dnů volno a teď hned po reprezentační akci se zase musím hlásit v Nymburce. Sice platí nikdy neříkej nikdy, ale zřejmě letos v národním mužstvu končím.
