Článek
Proslýchá se, že právě vrcholící sezóna je pro vás poslední, co se týče hráčského účinkování v extralize. Jak to s vámi vypadá?
V extralize asi opravdu skončím. Ale je tady spousta nižších soutěží, a věřím, že pokud bude můj zdravotní stav odpovídající tomu, abych odváděl dál nějaké výkony, tak si myslím, že se na házenkářské palubovce ještě objevím. Třeba v dresu lovosického béčka. Tělo si nějak udržovat musím.
Jak dlouho jste hrál na nejvyšší úrovni?
V devatenácti letech jsem odešel z Lovosic na vojnu do pražské Dukly a házenou jsem se pak živil profesionálně dvacet let. To je slušná bilance, i když jsem nedosáhl na světové soutěži na medaile. Ale přesto jsem spokojen. V české reprezentaci jsem strávil skoro patnáct sezón se třemi starty na mistrovství světa i na mistrovství Evropy. Olympiáda 1992 mě minula, protože jsme tehdy ještě tvořili federální výběr s hráči Slovenska, a v kádru byla obrovská konkurence.
A co klubové účinkování v zahraničí?
Třináct let v Německu, což beru jako školu házené i života. V tamní soutěži působili i hráči z jiných zemí, se kterými jsme se potkávali na šampionátech. První i druhá bundesliga jsou nesmírně vyrovnané.
Jak hodnotíte svoje nynější angažmá v Lovosicích?
Loni jsme si sáhli na stříbro v extralize, v této sezóně jsme vyhráli Český pohár. Ale to je slabá náplast na to, že nemáme extraligovou medaili. Bohužel naději na ni jsme ztratili příliš brzy.
Zůstanete dál u extraligového týmu Lovosic?
Kvůli operaci ramene jsem přestal hrát a už jsem se prakticky stal asistentem trenéra Vojty Srby. Sedím po jeho boku na lavičce a všímám si, jak reaguje. Doufám v úspěšnou spolupráci i v příští sezóně.
