Článek
Hala v Radésu, ležícím třicet kilometrů jižně od centra metropole, má oválný tvar, zvenku je zdobena mozaikou bleděmodrých kamínků a vyrostla doslova na zelené louce v těsném sousedství obřího fotbalového stadiónu, který loni hostil finále Afrického poháru.
Hlediště pojme oficiálně dvanáct tisíc diváků, ale pro házenkářský šampionát byla kapacita ještě o pár stovek navýšena, vzhledem k enormnímu zájmu publika o zápasy domácích. Stejně plno jako v Radésu bylo i v restauracích po celé zemi při sledování televizního přenosu.
Hodně strmé tribuny haly jen zesilují účinky diváckého kotle, k tomu se přidává hudba plná dunivých arabských rytmů a spontánně tančící i zpívající lidé jen dotvářejí pekelnou atmosféru, v níž se domácí reprezentaci daří usmažit protivníky. Už při nástupu českého mužstva na rozcvičku zněl z hlediště ohlušující pískot, přitom diváci teprve přicházeli a řada modrých i fialových sedaček ještě nebyla obsazena.
Naopak domácí házenkáře uvítalo frenetické nadšení, snad každý divák měl v ruce tuniskou vlajku a některé dívky při nástupu svých miláčků téměř omdlévaly a z jejich vřeštění až zaléhaly uši. Hymnu pak vlastenecky zpívali všichni. "Byli jsme i tak docela nahecovaní, netušili jsme však, že nás Tunisané na hřišti budou tolik mastit a budou mít za sebou nejen úžasné publikum, ale i různé vedlejší vlivy," posteskl si kapitán Karel Nocar.
