Článek
Šampionát je vaší poslední reprezentační akcí, takže co od něj očekáváte?
Zahrát si doma na mistrovství je opravdu něco mimořádného, jednou na to budu asi hodně vzpomínat. Pro mne právě tohle byla vlastně poslední motivace v reprezentaci, jinak už nemám sílu se někam hnát.
Bude šampionát v domácím prostředí pro české basketbalistky spíš výhodou, nebo to může být svazující?
Věřím, že nám spíš pomůže. Nechci ale říkat, že si to budu užívat. Já reprezentaci vždycky vnímám jako určitý závazek, hlavně při hymně mi ta odpovědnost dochází, a doma to budu cítit dvojnásob silně. Ruce mi to ale snad nesváže.
Ozvalo se vám hodně známých, abyste jim sehnala lístky?
Zájem byl obrovský. My jsme ale dostaly každá tak deset volných vstupenek a já nejdřív nevěděla, komu vyhovět a koho odmítnout, tak jsem všechny svěřila příteli a on se teď stará o distribuci. Něco jsme ale taky koupili.
Na co si při tom loučení troufáte výsledkově?
Já mám hrozně špatný čich na odhadování. Třeba před pěti lety jsem před ME cítila katastrofu. Zdálo se mi tehdy, že hrajeme hrozně špatně, a nakonec z toho bylo zlato. Líbí se mi, že máme teď tým dobře poskládaný, ať už výškově, nebo typy hráček, ale vyvozovat z toho nic nechci.
Ani nemáte žádné tajné přání?
Nemusí to jít vůbec lehce, budeme asi unavené, otlučené, ale pro výsledek musíme dělat úplně všechno. Záleží pak na spoustě okolností i na tom, jak se turnaj rozehraje a jaká bude pohoda v týmu. To taky udělá vždycky moc. Když budu vidět, že jsme hrály hezký basket a líbilo se to lidem, budu i za to ráda, ať už tady skončíme jakkoli.
Proč vlastně už nemáte ve 31 letech dál chuť hrát za národní tým?
Na mistrovství mi hodně záleží, po něm to ale ráda nechám mladším. Už nechci být pořád sbalená v tašce, na hotely už jsem měla skoro alergii. V brněnském Valosunu už budu od nové sezóny hrát spíš jen pro radost, chystám se tam i na trénování mládeže, ale teď moje myšlenky patří jen šampionátu. Už aby to začalo, čekání na první zápas je vždycky nejhorší.
