Hlavní obsah

Pecháček Skalík: z florbalového kanonýra je smutný fanoušek

Michal Osoba (Curych)Právo

Nechybí na žádném českém zápase. Na sobě dres, v ruce vlajku, raduje se z každého gólu svých krajanů. Jenže uvnitř je mu úzko. Vždyť Vojtěch Skalík měl být při florbalovém mistrovství světa na hřišti, ne v hledišti curyšské Saalsporthalle. Jenže to by nesměl přijít poslední trénink na závěrečném soustředění v Bystřici nad Pernštejnem.

Foto: ČFbU

Vojtěch Skalík v hledišti curyšské Saalsporthalle

Článek

Osudný střet má pořád před očima. „Šel jsem do souboje, někdo ze spoluhráčů do mě trošku ťuknul a já myslel, že se normálně zapřu. Ale místo zápěstí jsem spadl na bok na ruku. Trochu to bolelo, ale pokračoval jsem v tréninku,“ vybavuje si Skalík.

Sádra na osm týdnů

Jenže druhý den se probudil s oteklou rukou, zamířil za doktorem a verdikt byl neúprosný: fraktura kůstky v zápěstí, sádra na osm týdnů. „Z toho jsem byl hodně špatný,“ přiznává.

Není divu, mohl se předvést před svými kamarády v Curychu, kde působí v místním týmu Grasshopper. A formu měl parádní, vždyť s 20 góly mu patří druhé místo mezi nejlepšími střelci elitní švýcarské ligy!

Z tréninku odešel

Marně ho spoluhráči utěšovali. „Chodily mi od nich smsky a maily, jak je to mrzí,“ vypráví Skalík. Jenže konejšivá slova pro něj byly jen slabou útěchou. Přesto s týmem zůstal. Ze svého švýcarského domova to má do haly půlhodinku, a tak za kamarády co chvíli vyráží.

„Ale když jsem byl ve čtvrtek na prvním tréninku, po půl hodině jsem šel domů. Nemohl jsem se dívat na kluky, jak jim to střílí, když já nemůžu ani držet hokejku,“ popisuje se sádrou na ruce.

Učí se trpělivosti

Ve Švýcarsku už je skoro jako doma, svoji florbalovou i životní budoucnost s ním spojil už v 18 letech. „Kdyby se hrálo ve Finsku nebo Švédsku, koukal bych v televizi a tolik by mě to nemrzelo. Tady se bude hrát další mistrovství nejdřív za osm let, nevím, jestli tak dlouho vydržím,“ krčí rameny.

Za svoji kariéru podobné zranění nezažil. „Je to hodně zvláštní pocit. Úplně jiný, než kdybych dostal padáka v práci, nebo se třeba se mnou rozešla holka. Florbalem žiju a moc mě nebaví tady vysedávat… Třeba se tím aspoň naučím trpělivosti,“ doufá kanonýr na marodce.

Reklama