Článek
Třiatřicetiletý Jedlička je trenérem na plný úvazek. V Bohemians vede muže i ženy, po minulém mistrovství světa rozšířil realizační tým u ženské reprezentace.
Ještě chtěl hrát
„Nechtěl jsem trénovat áčko nebo ženské tak brzo, chtěl jsem ještě hrát. Ale u nás v republice trenéři nejsou, a když jsem viděl, jak v Bohemce dvanáct let piplám mládež a oni pak mají odcházet kvůli tomu, že áčko nehraje extraligu, tak jsem se na to vyprdnul a šel trénovat,“ vysvětluje.
Majitel pěti mistrovských titulů s Tatranem se snaží převést do ženského florbalu mužské prvky. „Ze začátku jsem měl problém s tím, jaké měly návyky,“ přiznává. „Místo před branku chodily vedle brankářky, bály se balónu. Na to jsem koukal trochu zděšeně. Ale postupem času se to zlepšuje,“ pochvaluje si.
Holky musí víc vodit
Rozdílů mezi mužským a ženským pojetím si je ale samozřejmě dál vědom. „Kluci mají to florbalové myšlení daleko větší. Stačí je naťuknout a oni si ty úkoly třeba v útoku plní. Holky se musí trochu víc vodit, ale zase do puntíku poslouchají, co jim trenér řekne,“ porovnává.
Na mužské svěřence si může dovolit víc zakřičet, u žen se snaží si počínat diplomatičtěji. „Ale někdy to nejde. Když to udělají špatně popatnácté, tak se musí křičet,“ krčí rameny.
A tak byl třeba v nedělním duelu se Švýcarskem opět ve svém živlu. Gestikuloval na hráčky i rozhodčí, zvyšoval hlas. „Snažím se emoce krotit. Ale ono je to těžký… Pořád se vyvíjím, s věkem se to snad bude zlepšovat,“ směje se Jedlička.