Čahoun Barák si chtěl hrát na Haška, tak mu táta založil klub

Jako malého kluka ho florbal lákal, jenže na klubový nábor se mu nechtělo. „Nebyl jsem o sobě přesvědčený, bál jsem se neúspěchu,“ přiznává. Patovou situaci za něj vyřešil tatínek a založil klub Draci Milíčov.

„Bylo nás osm kluků ze základky. Půl roku jsme trénovali a pak měli začít hrát, jenže táta nás zapomněl přihlásit do soutěže, tak jsme trénovali ještě další rok,“ vzpomíná Barák.

„Ale byli jsme dobří, i jsme postoupili ze třetí do druhé ligy ve starších žácích, což často uvádím jako svůj největší úspěch,“ usmívá se. S posíleným sebevědomím už se pak vypravil na nábor do Chodova, kde se postupně propracoval na brankářskou jedničku A-týmu.

Do branky zaklekl hned při prvním tréninku Draků. „Měl jsem hokejový košík s číslem 39, pletenou vestu a chrániče na kolena z volejbalu. Byl to pravěk, ale bavilo nás to,“ vzpomíná.

Se svým vzrůstem by přitom zapadl spíše k basketbalistům nebo volejbalistům. Jenže tam by si jen těžko mohl hrát na svůj vzor. „Já mám v sobě zakořeněné hraní si na Haška. Knihu ,Chytám svůj život´ jsem přečetl snad šestnáctkrát. Ve vaně, v buse, všude… Vždycky mě strašně bavilo si nasadit masku a chytat míčky nebo snít, jak zastavuju puky,“ vypráví.

Stejně jako Hašek vybočuje Barák svým brankářským stylem. „Často je to improvizace, rozhýbat 204 cenťáků je těžké. Já jsem extrém, ale úspěšný gólman by podle mě měl mít 190 centimetrů. Často míčky nevidíte, jen vás trefujou a takhle zaberu víc místa,“ vysvětluje.

Ale jen „zabíráním místa“ by se špičkovým gólmanem nestal. Když se před dvěma lety dostal do širšího výběru reprezentačních gólmanů, začal na sobě makat ještě víc. „Rozhodl jsem se to trenérům splatit. Pracoval jsem s individuálním kondičním trenérem i sportovní psycholožkou,“ říká pětadvacetiletý gólman.

V úterý se dočká zápasové odměny. „Pro mě je výhra už jen to, že jsem tady. Ale samozřejmě nastoupit do zápasu je ještě o stupínek výš, než si sednout na střídačku a křičet: Jedem! Bude to vrchol kariéry,“ těší se.