Článek
Florbalistka Anet Jarolímová.
„Mám to v hlavě, i tu menší chybu, kterou jsem tehdy vyrobila. Nejde ji vrátit, ale teď chci udělat maximum, abychom tu medaili získaly,“ hlásí před mistrovstvím světa ve finském Tampere jedna z nejlepších českých hráček posledních let.
Z národního týmu na čas zmizela, vrátila se i díky přímluvě reprezentačního kouče Miroslava Janovského. „Přemýšlela jsem, že už nechám místo mladým,“ připouští, byť je jí teprve 26 let.
Hlídá ji okolí
„Jenže zdraví je jen jedno a je zbytečné to tahat přes závit,“ uvědomuje si. V minulosti laborovala s kyčlí, vloni ji vylekal náhlý kolaps, po němž doma na zahradě skončila v bezvědomí.
„Bylo to takové varovné světélko, že bych měla trošku ubrat a víc se sama sobě věnovat,“ líčí. Na vině bylo celkové přetížení, zřejmě i dehydratace. „Asi se mi zamotala hlava a bouchla jsem se do ní. Naštěstí to dobře dopadlo, jsem celá prohlédnutá a v pořádku,“ hlásí s úlevou.
Jenže ležet doma s nohama nahoře Jarolímová nedokáže, těžko hledá odpověď na otázku, v čem po loňské nepříjemnosti ubrala. „Myslím, že jsem najela zase na to samé. Spíš okolí mě hlídá, abych to nepřeháněla,“ připouští.
Práci ve fotbale nenašla
Bakalářskou práci psala o fotbalové Slavii, kde v minulosti trénoval její otec Karel, v diplomové analyzovala fungování florbalového Herbadentu, kde před přestupem do Chodova hrála. A sportovnímu managementu ideálně ve fotbalovém prostředí se chtěla věnovat i po studiu. Zatím ale práci odpovídající jejím představám nesehnala.
„Snažila jsem se to řešit i s tátou, bráchama, s lidmi v Boleslavi. Sami říkali, že ta práce je strašně těžká pro holku, kdybych měla jezdit třeba jako skaut do Polska,“ vypráví. A tak zatím obdobnou činnost vykonává ve florbalovém prostředí na Chodově.
Trénuje juniorky, pomáhá v ženském týmu a vyhledává talenty. „Snad mi ty zkušenosti pomůžou, abych pak někde zakotvila,“ věří.
Těší se na vypjaté zápasy
Trenérka je prý přísná. „Obávám se, že podobně jako táta. Ale holky se to bojí říct,“ směje se. I inspirace hlídání životosprávy svěřenců se jí zamlouvá. „Moc se to holkám nelíbí, ale třeba si to vezmou k srdci, že budou žít zdravě,“ věří Jarolímová.
Teď se ale místo trénování soustředí opět na roli hráčky. Vypjaté boje o medaile, to je její. Adrenalin stoupá, výkonnost roste. „Asi to mám po bráchách,“ přikyvuje sestra bývalých vrcholových fotbalistů Davida a Lukáše.
„Vždycky, když jsem se s bráchou (Davidem) bavila v Hamburku, říkal, jak moc se těší na ty důležité zápasy, které jsou vyhecované, přijdou diváci. To máme stejně, s psychikou nemám problém, naopak se těším o to víc. Kvůli takovým zápasům trénujeme,“ těší se na sobotní vstup do světového šampionátu.
