Cesta do nejlepších lig světa? Vyžaduje oběti i trochu drzosti

Zahraniční angažmá bývá snem spousty dětí, které se věnují kolektivním sportům. Jenže ve florbale (obzvlášť ženském) není spojené s lukrativními podmínkami a finančním zajištěním na roky dopředu. Hráčky naopak musejí angažmá mnohé obětovat: domácí zázemí, studijní i pracovní možnosti. A ne každá je ochotná to podstoupit…

„Já tomu rozumím,“ přiznává Krupnová, kterou renomovaný švédský magazín Innebandy letos zařadil mezi deset nejlepších hráček světa. Do týmu Pixbo Wallenstam odešla před dvěma a půl lety, vyhrála s ním Pohár mistrů, letos podepsala novou smlouvu. I pro ni byly začátky složité, když ve dvaceti letech odešla do cizího prostředí.

„Bylo to náročné. Jiný jazyk, mentalita, kultura,“ vzpomíná. Aby se uživila, klub jí našel práci ve skladu s florbalovým vybavením. „První léto jsem tam pracovala, abych si vydělala peníze na zbytek roku,“ vypráví.

Poté už se vedle florbalu věnovala magisterskému studiu v oboru farmakochemie a pracovala na své diplomové práci. Takže profesionálka? „To bych si florbalem vydělávala. Peníze bereme spíše symbolické,“ hlásí Krupnová.

Celky ve Švédsku a Finsku, kde se hraje nejlepší florbal, tak spíše dokážou zajistit hráčkám základní komfort a nepřeberné herní i životní zkušenosti. „O cizinky se umějí postarat. Je na každém, jak se s tím srovná, ale i kdyby to zkusily aspoň na půlrok, uvidí, jak se hraje florbal na top úrovni,“ radí Krupnová svým možným následovnicím.

Ratajová do finského SB-Pro na předměstí Helsinek zamířila dokonce dvakrát, když si na půl roku odskočila do Vítkovic.

„Někdy je těžké to zkombinovat se školou a prací. Poprvé jsme tam šly dvě s Hankou Sládečkovou, tak se mi neodcházelo tak těžce, a teď už se v kolektivu cítím taky líp. Není třeba se bát, kluby ve Finsku jsou na tom dobře,“ ujišťuje Ratajová. Poslední půlrok jí klub práci nesehnal, a tak se o ni musel postarat, od ledna by měla nastoupit v restauraci.

Kudy tedy vede cesta do elitních světových soutěží? „Co jsem viděla ve Finsku, oni nepotřebují hráčky shánět. Taky jsem musela dát první udičku, rozeslat maily,“ popisuje svou zkušenost další reprezentantka Hana Koníčková, která před návratem do Česka působila ve finské Lappeenrantě. A zkušenosti rozhodně nelituje.

„Je třeba mít tu správnou drzost a věřit si. A nepřemýšlet, co za to budu mít, ale co jsem ochotná udělat proto, abych se tam dostala,“ popisuje Koníčková. „Také jsem do poslední chvíle nevěděla, jestli a kde budu ve Finsku pracovat, byl to takový adrenalin. Ale stojí to za to,“ má jasno.

Pravidelné setkávání s nejlepšími hráčkami světa je pak znát na reprezentační úrovni. „Hlavně v tempu. U nás v klubu, když máme herní trénink, je často těžší než zápas,“ líčí Krupnová. Další efekt je psychologický. „Rozumím, že je těžké si věřit na Švédku, když hrajete v Čechách. Ale my si na ty hráčky musíme věřit, nejsou to žádné bohyně,“ ujišťuje české eso.

„Eliška i Denisa za ty dva roky od minulého šampionátu nasály severský způsob tréninku a zápasů, ten rozdíl je znát, vystoupaly mezi nejlepší světové hráčky. Myslím, že minimálně dalším dvěma třem by odchod do zahraničí prospěl,“ tvrdí kouč Miroslav Janovský, jenž při své rozlučce s reprezentační lavičkou v Bratislavě zkusí dovést tým k historické druhé medaili z mistrovství světa.