Článek
Kdy ve vás dozrálo rozhodnutí skončit?
Už jsem o tom přemýšlel před minulou sezónou, ale říkal jsem si, že kdybych udržel slibnou výkonnost, mohl bych ještě pokukovat po letošním domácím mistrovství světa. Ale cítil jsem, že už se utahují šrouby doma, mám dvě děti, které mě moc neviděly, i v práci to bylo náročnější.
Co s vámi udělá, když budete v prosinci světový šampionát v Praze sledovat jen z tribuny nebo v televizi? To jste nezažil dvacet let…
Asi mě to nějak zasáhne, budu se snažit kluky podpořit aspoň zpovzdálí, kamarádů tam mám pořád spoustu. Tak budu držet palce, aby to skončilo medailí.
Vaše nejhezčí florbalová vzpomínka?
Stříbro z mistrovství světa ve Švýcarsku v roce 2004. Způsob, jak jsme k němu došli, kdy jsme jako outsideři porazili v semifinále domácí gólem minutu a půl před koncem od nečekaného střelce (Marka Dvořáka). To byl úžasný zážitek, k tomu několik titulů s Tatranem, kdy se to lámalo na poslední chvíli a nervy jely na maximum…
Co teď vyplní váš čas, který jste věnoval tréninkům a zápasům?
Určitě uvidím o něco víc děti. Jezdil jsem z práce na trénink, a když jsem přijel domů, buď už spaly, nebo jsem jim odříkal pohádku a usnuly. V práci mi přibylo k vyšetřování korupce na českém trhu Slovensko, tak budu jezdit i tam. A florbal si jednou týdně zatrénuju, hrajeme se starou gardou, teď jsme vyhráli zlato s pěknou vychytanou nulou proti Boleslavi. (úsměv) A dál jsem v Tatranu ve výkonném výboru, budu se ho snažit vrátit na vyšší příčky.
Je něco, čeho se bojíte po konci kariéry? Stesku po zápasech, nebo že přiberete…
Přesně, bojím se nadváhy. (úsměv) Chtěl bych se vrátit ke sportům, co jsem dělal předtím, jako tenis, volejbal a basket. Jen musím vytipovat kolektivy, kam se vpašovat, jak jsem teď přes dvacet let hrál jen florbal.
Rozlučka na Tatranu už proběhla?
Jak jsem konec oficiálně ohlásil teprve teď, zatím nic neproběhlo. Ale očekávání spoluhráčů asi bude vysoké i tím, že brzy oslavím i čtyřicítku. Tak zvážím, jestli udělám jednu megaakci, nebo to rozdělím, ale to jsou příjemné starosti… Přemýšlel jsem i o nějakém zápase Tatran proti výběru světa, kde by byli mí bývalí zahraniční spoluhráči nebo reprezentanti, ale to ještě uvidíme.
Když jste s florbalem začínal, napadlo vás, že se v Česku posune mezi nejpopulárnější sporty?
To asi v 90. letech nečekal nikdo, že by se takhle mohl rozvinout. Jenže se začal valit do škol a po roce 2000 se to nastartovalo neskutečně. Já upřímně oceňoval, když jsem do florbalu vstoupil, jaká jsme byli komunita. Hrálo ho asi 400 lidí, všichni se mezi sebou znali, hrálo se turnajově, tak jsme se sjeli na jednom místě a trávili mezi sebou čas i mimo zápasy, prostě takový Woodstock. (úsměv)
Co musí florbal udělat, aby přestal být vnímán velkou částí veřejnosti jen jako školní sport?
Musí být seriózní i v těch mládežnických kategoriích, prezentovat se jako vrcholový sport. Aby vychovával sportovce, atlety. Největší problém florbalu je, že má masu lidí, která si chodí jen tak zahrát, ale strašně málo lidí ho dělá s tím, že se chce stát špičkovým sportovcem, to nás odlišuje od některých dalších sportů, kde pracují důsledněji. Ale myslím, že to přijde časem, florbal se i na ligové úrovni profesionalizuje, už se hráči přetahují penězi, svaz cpe do marketingu spoustu financí. Teď je třeba, aby se ty peníze dostaly i do klubů, protože sponzoři se soustředí spíše na svaz.
Vás by lákalo v budoucnu se na směřování florbalu podílet v roli funkcionáře?
Dokážu si to představit, ale lámat se do zavřených dveří nebudu. V minulosti jsem se o to pokoušel, říkal jsem si, že florbal mi toho za ty roky spoustu dal, tak bych mohl také něčím přispět. Ale ty dveře mi byly stávající garniturou zabouchnuté před nosem a já se nikam cpát nehodlám.
