Článek
Během zatím poslední vyčíslené "čtyřletky" (2001-04) činily celkové olympijské marketingové příjmy 4,189 miliardy dolarů, což byl nárůst o půl miliardy dolarů oproti předešlému období. Asi polovina ze získaných zdrojů plyne do kasy pořadatelů her, zbytek se dělí mezi jednotlivé národní olympijské výbory a mezinárodní sportovní federace a osm procent si ponechává Mezinárodní olympijský výbor (MOV).
Z celkových olympijských příjmů tvoří prodej vysílacích práv 53 procent. Druhým nejlukrativnějším tokem, jímž proudí do olympismu prostředky, jsou sponzoři, kteří dodávají MOV 34 procent peněz. V tzv. olympijském marketingovém programu (TOP) hrají od roku 1985 hlavní roli globální korporace, které si kupují exkluzivní právo být spojovány s proslavenou značkou pěti kruhů. Další skupiny pak mají statut spíš lokálních sponzorů nebo oficiálních dodavatelů.
Třetím zdrojem, který přináší 11 procent financí, jsou vybrané peníze za vstupenky. Čtvrtým a posledním velkým dodavatelem prostředků do olympijského hnutí jsou licenční ujednání. Různé suvenýry s logem her tvoří dvě procenta příjmů.
Příjmy za práva stále rostou
Příjmy za vysílací práva nepřetržitě rostou. Jestliže na olympiádě v Římě v roce 1960 poprvé překročily jeden milión dolarů, při olympiádě v Aténách to bylo již 1,494 miliardy. U her v Pekingu se odhaduje příjem z vysílacích práv na 1,737 miliardy dolarů. Nejvíce za letošní hry zaplatila stejně tak jako v předchozích letech americká NBC (893 miliónů dolarů) následovaná Evropskou vysílací unií (EBU), jež vydala 443 miliónů.
Zdroje k pokrytí nákladů na olympiádu hledá každé pořadatelské město podle jiného klíče. Zpravidla na pokrytí provozních nákladů postačí příjmy získané z výše uvedených programů (vstupenky, licence, sponzoring, televizní práva) a zčásti tyto příjmy pokryjí i některé investice na výstavbu. Chybějící finance pak obvykle dodává buď soukromý sektor (v rámci domácího sponzoringu) nebo státní sektor ve formě dotací.
Bez státního příspěvku se poprvé konaly olympijské hry v roce 1984 v Los Angeles, které se paradoxně do dějin zapsaly jako první ziskové od roku 1932 (223 miliónů dolarů). Základem komerčního úspěchu her v Los Angeles bylo omezení výdajů, většina sportů se totiž konala na již existujících stadiónech a organizátorům se také podařilo získat štědré sponzory.
Příkladem k zisku byla i Atlanta
Příkladem OH financovaných z velké části ze soukromých prostředků byla také Atlanta 1996, kde podíl těchto prostředků dosáhl 85 procent (zisk činil asi deset miliónů dolarů). Hry v Sydney 2000 byly financovány přibližně 70 procenty ze soukromých zdrojů. Na hrách v Barceloně 1992, které vykázaly zisk pět miliónů dolarů a položily základ k silnému hospodářskému rozvoji města, se soukromý sektor podílel 62 procenty. V Soulu 1988 byl podíl soukromých a státních prostředků vyrovnaný a zisk této olympiády byl podle odhadů 300 miliónů dolarů.
Největší ekonomickou katastrofou zřejmě byla olympiáda v Montrealu v roce 1976, která takřka přivedla město k bankrotu. Miliardové dluhy také zbyly pořadateli her v Aténách v roce 2004, které byly s deseti miliardami dolarů nejnákladnější olympiádou v historii. Hostitelé her však počítají také s tím, že se jim vložené prostředky vrátí v budoucích letech. V některých zemích olympiáda přispěla k růstu HDP. Výdělek her v Pekingu je odhadován na 16 miliónů dolarů.
