Článek
Táta Tomasz, jenž se zúčastnil badmintonové premiéry na OH v Barceloně 1992, ho k dynamickému sportu s péřovým míčkem přivedl, nyní mu vydatně pomáhá se zařizováním cest na turnaje. Trojnásobný olympionik Petr Koukal je zase pro Mendreka částečně manažerem, mentorem i sparingpartnerem.
„I když už dva roky závodně nehraje, pořád to má úžasně v ruce,“ uznale vyprávěl Mendrek po společném tréninku v jedné z pražských hal. „Ale hlavně vidí hodně věcí, které dělám špatně, pomáhá mi herně i psychicky,“ cení si.
Badmintonista Adam Mendrek (vpravo) a Petr Koukal.
Vlastimil Vacek
Rodák z Českého Těšína Mendrek se od dětství vydal v otcových stopách, a zatímco jeho starší bratr Jakub nakonec zvolil florbalovou kariéru, Adam badmintonovou raketu za nic nevyměnil. „Zkoušel jsem víc sportů, ale žádný mě tolik neuchvátil,“ vysvětluje.
S tátou, který trénoval v Německu i Rakousku, jezdil po Evropě, než se postavil na vlastní nohy. V pouhých třinácti letech! „Vykopli mě z domu a musel jsem se starat,“ směje se Mendrek. Rodiče ho vyslali do evropské Mekky badmintonu, v dánském Odense na tamní akademii strávil rok, další pak v Madridu.
Škola života
„Byla to škola života,“ přikyvuje Mendrek. „Naučil jsem se skvěle anglicky, což pak člověk docení třeba i u maturity, kdy mí vrstevníci jazyk teoreticky uměli, ale báli se mluvit, zatímco pro mě to bylo přirozené,“ vzpomíná. „Pak jsem se samozřejmě musel naučit žehlit, vařit, prát… Tehdy teda jen na třicítku, teď už zvládnu i na čtyřicítku a šedesátku,“ směje se.
Po návratu do Česka se připravoval v Praze s Koukalem u nizozemského kouče Dickyho Palyamy, než se přesunul do Brna. Teď ale nastalo i s blížící se olympijskou vidinou další stěhování – do německého národního centra ve městě Mülheim an der Ruhr nedaleko Essenu.
„Byl jsem tam zkušebně na dva týdny před mistrovstvím Evropy a strašně se mi ta skupina líbila, je vždycky lepší být obklopený lidmi se stejným cílem,“ popisuje Mendrek. „Před odletem jsem si sedl se šéfem toho centra, on říkal, že se mu líbil můj přístup, jaký jsem bojovník, tak jsme se dohodli, že tam budu rok do příštího června,“ líčí.
Pobyt v Německu pod vedením čínského kouče Sü Jen Wanga pochopitelně není zadarmo. „Je to investice, musím poděkovat partnerům i lidem, kteří mě podporují. Ale i v Česku bych platil za trenéry a kurty. A podmínky tady a v Německu jsou diametrálně odlišné,“ srovnává.
Ze svého tréninkového centra pak létá na turnaje po celém světě. Doslova. Zahrál si v Dominikánské republice, na Jamajce, v Botswaně a poslední dva turnaje v Pobřeží Slonoviny a Kamerunu.
„Světová federace nasypala hodně peněž do Afriky, turnaje jsou tam dobře dotované, jezdí tam kvalitní hráči. Člověk aspoň vidí ten ryzí styl života, pozná svět, i když hlavně v Kamerunu jsem si říkal, jak jsem vděčný, že můžu žít tady,“ přiznává.
Nelehký los
Další dlouhá cesta ho čeká v pátek, na mistrovství světa v čínském Nankingu. Drsný los mu postavil do cesty domácí světovou trojku Š' Jü-čchi. „Neudělalo mi to radost, ale těším se. Konfrontace s nejlepšími hráči světa je vždycky něco výjimečného,“ říká.
Pak už bude čím dál pozorněji sledovat světový žebříček. Pro cestu do Tokia by se z aktuální 94. příčky potřeboval do 30. dubna 2020 posunout zhruba o dvacet míst výše a současně být českou jedničkou.
O tuto pozici bojuje s Milanem Ludíkem. „Slyšel jsem olympijské příběhy od taťky i Petra, v našem sportu není víc než startovat pod pěti kruhy. Bylo by krásné, kdyby se to povedlo,“ zasní se.
