Hlavní obsah

Parkurový pár o životu s koňmi, synech i zpěváku Černochovi. Praní po závodech je někdy smrtelné, tvrdí

Jan ŠvandaSport.czPrávo

Patří k předním tvářím českého parkurového skákání. Aleš Opatrný je osminásobným mistrem republiky a úspěchy v sedle sbírá i jeho partnerka Natálie Roučková, kterou kdysi přivábil ke koním zpěvák Karel Černoch. Nejen o společném životě se sportovní pár rozpovídal na ranči v Hořovicích, kde vychovává syny Patrika a Olivera.

Foto: Jan Švanda, Právo

Parkuroví jezdci Aleš Opatrný a Natálie Roučková se synem Oliverem na ranči v Hořovicích.

Článek
Fotogalerie

Jak jste se vlastně seznámili?

O: Na diskotéce! (úsměv)

R: Nene... To už bylo několikátý rande. Myslím, že za to může Zdena Motyginová, tehdejší šéfredaktorka časopisu Jezdectví. Pozvala mě, ať se jedu podívat na soustředění. Tam jsme se s Alešem viděli poprvé. A pak to nabralo rychlé obrátky.

Předloni v září se vám narodil druhý syn Oliver, starší potomek Patrik nedávno oslavil osmé narozeniny. Jezdí s vámi už i na závody?

R: Jezdil vždycky, i když teď už trochu míň, protože chodí do školy. Například po dvou týdnech, co byl na světě, jsme se stěhovali do Rakouska. Přišla jsem z porodnice a balili jsme.

Foto: Jan Švanda, Právo

Parkurový jezdec Aleš Opatrný se svým mladším synem Oliverem na ranči v Hořovicích.

O: Brzy jsme ještě letěli na pět týdnů do Portugalska. Pořádně tedy nevěděl, kde vlastně bydlí, kde má domov.

R: Každý den byl s námi ve stáji. V zahraničí jsme neměli babičky ani chůvy. Takže kdo ve stáji zrovna sedlal koně, dohlížel zároveň i na dítě. Jezdila jsem s vysílačkou na krku, to se pak koně trochu plašili, když se začal ozývat. Patrik už začal jezdit sám, takže s sebou bereme i kamion pro poníky.

O: Aby tam mohl spát, bere si s sebou někdy i bratránky nebo sestřenky. Cítí se důležitý. Když to jde, vezmeme s sebou i Olivera a užíváme si to všichni jako rodina. Když Patrik sedne na poníka, on ho z něho rve, protože chce taky jezdit.

R: Na koně jsme oba kluky dávali od miminka. Mě nebaví chodit na hřiště, radši dítě posadím na koně, leze po něm, stoupá si na něj, dělá na něm kotrmelce. Do stájí chodí děti rádi, vždycky je lákala.

Patrik tedy už taky trénuje?

R: Ano, pony games. Ve vedlejší vesnici (Rpety) je Pony klub a dost jsme se pro to nadchli. Je tam skvělá trenérka Alžběta Mašková, která přivedla systém pony games z Francie. Tady v Čechách to nebylo, přitom se v tom jezdí i mistrovství světa. Je to možnost pro děti i dospělé, kteří nemají finance na koně, aby si plnili cíle a sny. Učí se tam to, co v klasickém ježdění, ale formou hry a zábavy.

Foto: Jan Švanda, Právo

Aleš Opatrný a Natálie Roučková s mladším synem Oliverem na ranči v Hořovicích.

O: Hlavně tam mají partu a děti ho trošku rozjely. S námi byl strašně stydlivej, nikdo další tam nesměl být. Má ale talent. Je inteligentní, chytrej, ví, co a jak. V listopadu na Prague Playoffs jsem skákal soutěž, Páťa seděl s Natálkou na tribuně a najednou mi volá z mámina mobilu na opracoviště a říká: „Táto, když skočíš tenhle skok, tak musíš zatočit tak a tak. Ještě to tamtudy nikdo nevzal." Já měl přitom už jenom chvíli do startu. Přišlo mi to strašně vtipný.

Kluci si jsou povahově podobní?

O: Jsou jako anděl a ďábel. Patrik je zlatej, hodnej, povahově směsí nás dvou. Do čtyř pěti let by ho vůbec nenapadlo samotného lézt někam nahoru na lavici. To u Olivera, když člověk nezavře schody, rázem je nahoře. Bráchu mydlí, má štěstí, že ten je na něj tak hodnej.

R: Oliver je charakterově podobný tátovi Aleše (Václav Opatrný - trojnásobný šampion ČR v jezdecké všestrannosti). Nikdy nebyl tichej. Od roka jezdí na odrážedlech, udrží se na koni.

O: Od deseti měsíců jezdí taky s mým tátou v traktoru. Dá si ho klidně na sedačku vedle sebe a on sedí. Je už vycepovanej.

Foto: Jan Švanda, Právo

Parkuroví jezdci Natálie Roučková a Aleš Opatrný se svým mladším synem Oliverem na ranči v Hořovicích.

R: Akorát u Patrika jsem hned věděla, co cítí a jak to udělat, aby byl spokojený. U Olivera fakt nemám návod. Je to Oliver Twist, to mluví za vše (úsměv). Vezme sprej, doma mučí psy. Už jsem přemýšlela, že kluky dáme do jednoho pokoje, ale mám strach. Normálně uvažujete tak, že větší dítě by mohlo nějak ublížit tomu mladšímu. My se bojíme spíš o velkýho. (smích)

Odmala sedají na koně. Půjdou ve vašich šlépějích?

O: Patrik má týden, kdy jde na koně pětkrát, a pak dva týdny, že si na ježdění nevzpomene. Chodí trošku na tenis, teď ho začalo bavit taky bruslení. Uvidíme...

R: Já bych byla ráda, aby nešli jenom jedním směrem. Sport je sice krásná věc, ale člověk se může zranit, a co potom? Chci, aby měli na paměti, že existuje i okolní svět, třeba kultura.

Sama se věnujete malbám. Mají děti po mamince i výtvarné nadání?

R: Oliver spíš ničitelský (smích). Možná v konceptuálním umění by to mohlo projít. Destrukce věcí... Patrik je ale odmalička úžasnej. První tahy, co dělal, byly vždycky promyšlený. Pokaždý hledal podobu, tvar, což mě fascinovalo. Mému tátovi (malíř, grafik a ilustrátor Pavel Roučka) dokonce i maloval do obrazů. Nechal ho na dvoumetrová plátna malovat obřími štětci.

Jak se vám žije v Hořovicích?

O: Mně perfektně, pocházím odtud, ale já bych dokázal žít i v Praze.

R: Ideální by bylo být v létě tady a v zimě v Praze. Já celý život utíkala z Prahy ke koním, do Prahy jsem se vracela akorát spát. Mám tam ale všechny kamarády a rodinu. Když tam jedu, nakýbluju se k rodičům. Beru dvě děti, dva nebo tři psy a jedeme. Kamarádi pak zase přijedou občas sem a většinou tady zůstanou třeba tři dny. Užívají si to jako atrakci.

Kdo k vám třeba zajede?

R: Minule byl třeba Ondra Brzobohatý, Vojta Dyk a Tereza Černochová s mamkou. Ty přijely původně jenom na den, ale nakonec zůstaly na tři nebo čtyři noci. Posedávali jsme na terase, najednou byly čtyři ráno, oni samozřejmě spali a my museli jít jezdit. (úsměv)

Ke koním vás přivedl zpěvák Karel Černoch. Jak se to stalo?

R: On byl náš soused a s jeho dcerou Terezkou jsme byly nejlepší kamarádky. Ona je takový můj záchranář celý život. Karel sám jezdil na koních a zařídil nám to taky. Jak byl slavnej, všude mu vycházeli vstříc. Já si vždycky připadala strašně důležitá, když jsme s ním někam šly. Díky němu jsme sedly poprvé na koně a obě jsme se do nich okamžitě zbláznily.

Foto: Jan Švanda, Právo

Parkuroví jezdci Natálie Roučková a Aleš Opatrný se synem Oliverem.

O: Natálka měla koně v Jizerských horách, kde mají chalupu. Takže na víkend jezdily tam.

R: A já pořád myslela na to, až tam v pátek pojedu. Strašná mánie! Terka mi říkala: „Máme úkol, nezapomeň!" Bez ní bych týden ve škole fakt nezvládla. Byla jako dítě dospělák. Já pak začala závodit a pořídili jsme si vlastní kamion. Já řídila a mamku, která taky tíhla ke koním, to nervovalo. Takže si kvůli mně dodělala řidičák na kamion. Jednou se potkala s Halinou Pawlowskou (spisovatelka, scenáristka, publicistka), která má taky dceru Natálii, a říká: „Co dělá tvoje Natálka? Jezdí kamionem po Evropě." A ona: „Moje taky!" (smích)

Parkur někdy doprovázejí i pády. Nebojíte se vzájemně o sebe?

R: Ne. Jezdíme bezpečně, riskantní manévry neděláme. Nehody se nám moc často nestávají. Člověk umí předvídat, co kůň udělá. Když koně neznáme, bereme si helmu. Dle trendu se teď nosí pořád a na všechno, ale my jsme byli odchovaní, že po loukách cváláme bez ní.

O: Ale tomuhle (ukazuje na syna Olivera) helmu nasadíme, hned jak si poprvé sedne na kolo.

Nevadí vám časté cestování?

O: Na závodech je to v pohodě. Tři týdny se tam krásně zabydlíme. Problém je po návratu.

R: Úplně nejhorší je praní. To je výbuch. A když přijedeme a třeba za týden vyrážíme znovu pryč, to je fakt smrtelný všechno stihnout. Každý z nás má závodní a civilní oblečení. Peru ještě dětem, koním, psům, kterým bereme i pelechy. Naštěstí Aleš má asi padesát rajtek.

Jste spolu doma i na závodech. Nepohádáte se občas?

O: Rok od roku je to pořád víc na pohodu. Není moc párů, kterým to funguje jako nám.

R: Spíš hodně diskutujeme. Já chci jezdit koně víc žensky. Alešovi důvěřuju, poslechnu plán, ale potřebuju tomu porozumět, pochopit, proč to mám dělat tak, a ne takhle. Jemu někdy připadá, že by bylo lepší, kdybych o tom nemluvila a rovnou poslechla.

O: No, minule jsi mě poslechla, a hned jsi byla druhá v Budapešti ve Velké ceně. (úsměv)

Jak zvládáte současně koně, děti, malování...?

R: Vždycky má něco deadline, ať už závody, výstavy, akce... Dělá se vždycky to, co nejvíc hoří. Nemáme běžný režim, ale nás to baví. A děti zase, že u toho můžou asistovat.

Najdete během roku čas užít si rekreačně i jiné sporty?

O: Teď přes zimu si v Hořovicích občas zahraju s kamarády hokej. Nastupuju v útoku, v obraně mi to moc nejde. V mládí jsem asi dvě sezony hrál za Hořovice. Kdybych nedělal koně, možná bych u něj zůstal.

Na Prague Playoffs, vrcholu parkurové sezony, jste vystupovali také v roli televizních spolukomentátorů. Neměli jste trému?

R: Já jo, protože jsem byla úplně poprvé taky ve studiu. Dřív jsem byla jenom slyšet, teď i vidět. Byla jsem dost nervózní, že se přeřeknu. Klobouk dolů před komentátory. Když jsme dřív koukali na nějaké přenosy, říkali jsme, že něco vtipně nazvali nebo blbě okomentovali. Teď to beru zpátky. Jsou boží! Třeba Míra Langer je legenda. Po očku sleduju, jak na mě reaguje, jestli mi třeba nenaznačuje, že jedu špatným směrem. To jsem vždycky orosená. S Michalem Dimitrovem, který je stejný ročník jako já, se cítím spíš jako s kámošem.

O: Vtipný taky bylo, že Natálčin brácha (Jakub Flejšar) je členem realizačního týmu snowboardistky Evy Samkové. A jak před pár týdny vyhrála závod Světového poháru, on ji taky komentoval v televizi. Takže rodiče říkali: „Buď si pustíme koně a komentuješ to ty, nebo Aleš. Pak se díváme na snowboard a komentuje to zase Kuba..." (úsměv)

Aleši, ve stájích máte velkou naději Forewera, s nímž jste loni vyhrál dvě mezinárodní Velké ceny. Hodně si od tohoto koně slibujete?

O: Podle mě je to jeden z nejvíc výjimečných koní, co jsem kdy měl. V Salcburku začátkem prosince šel Velkou cenu na překážkách vysokých do 160 cm, to je maximum, které v našem sportu existuje. A udělal jen jednu lehkou, smolnou chybu na bedně! Přitom byl nejmladší z celého startovního pole, bylo mu teprve osm let!

V listopadu si při Prague Playoffs vůbec poprvé vyzkoušel závod ve velké aréně. Jak se s ní popasoval?

Ve Velké ceně udělal jednu chybu. Pramenila z toho, že podobnou atmosféru a halu (O2 arena) ještě nezažil. Přitom předchozích deset parkurů mi neudělal chybu ani jednu. Je to o tom, že v takových halách potřebuje nasbírat zkušenosti.

Právě s Forewerem byste mohli startovat v létě na olympijských hrách, kde bude mít český parkur zastoupení po dlouhých 84 letech. Bude složité se do týmu probojovat?

O: Určitě se o to chci pokusit, získat s ním potřebné body. Samozřejmě, pokud bych měl během následujících měsíců s kvalifikačním výsledkem problém, nemám v Tokiu co pohledávat, byl bych tam jen do počtu. Ale věřím, že vyjet kvalifikaci by měla být formalita. Chci ji zvládnout co nejdřív a pak pomoci Forewerovi nasbírat zkušenosti, které na olympiádu potřebuje. Nikdy jsem na ní nebyl a zprávou jsem byl nadšený. Ale cesta je dlouhá.

Reklama