Článek
V jakém stavu je nyní vaše ruka, kterou jste si poranila na dráze v Calgary pár dnů před začátkem Světového poháru?
Teď už je to dobré, akorát nemůžu ruku zvednout nebo něco vzít. Ale hlavní je, že už s ní můžu hýbat, cítím se normálně.
Když jste se po pádu probrala a zjistila, co se vám stalo, napadlo vás, že byste nedlouho po něm mohla vyhrát dva závody světového poháru?
Řekla jsem si, že pojedu, i kdybych ji měla zlomenou já nevím nakolikrát. Ale upřímně, takový rozjezd jsem nečekala a jsem za něj vděčná trenérovi, ale i klukům od nás z týmu.
Jak reagovaly soupeřky, když viděly, jak je i po zranění porážíte?
Ony na tréninku viděly, že s tím jezdím, co to dá. Ale závody je překvapily asi tak jako mě.
Který z těch dvou závodů byl pro vás složitější?
Ten první v Salt Lake City byl hodně těžký, celý závod jsem jela sama a v posledním kole jsem zpomalila o sekundu a půl. V Kanadě jsem zase dvě kola před koncem ztrácela asi třicet metrů, už se bála, že to nepůjde, ale trenér na mě řval, že je ještě můžu porazit. A vyšlo to.
Pečoval o vás trenér víc, když jste nemohla s rukou pořádně hýbat?
Ze začátku mi trenér nebo kluci z týmu nosili bundu a tašku i mi pomáhali zavazovat brusle. Teď už můžu nosit batoh aspoň na jednom rameni.
Během vašeho pobytu v zámoří vás vyhlásili v konkurenci Šebrleho, Špotákové, Neumannové a spol. armádní sportovkyní roku. Překvapení?
To určitě, když mi oznámili, že já jsem vyhrála, kouč byl nejlepší mezi trenéry a Ája Jirků mezi juniorkama, říkala jsem si: „Ty brďo, rychlobruslení na prvních místech!“