Medaile spadla z nebe, netajila Kateřina Emmons, když ke zlatu přidala stříbro

Až když mi táta ukázal, protože ani on moc nevěřil a na tabuli se díval hodně dlouho. Myslela jsem, že se držím kolem čtvrtého místa. Slyšela jsem, že rány jsou vysoké a že ostatní holky se drží slušně. Netušila jsem, zda na ně ztrácím nebo jestli jsem se posunula nahoru, myslela jsem, že půjde spíše o to, abych si pozici udržela.

Naopak, mě hecovala. Přesně tohle dodává střelbě atmosféru, která jí chybí, takže bych ji brala v každém závodě. Na devítky neměla atmosféra vliv. To byla moje chyba, neboť jsem byla málo trpělivá. Před poslední finálovou ránou jsem si proto řekla, že musím být trpělivější a povedla se mi.

Tenhle závod jsem si chtěla užít se vším všudy a povedlo se mi to i s medailí, což jsem nečekala.

Ve vzduchovce bych to ještě vzala. Zlato je nejvyšší cíl a já si ho přála. Ale kdyby mně někdo předhodil, že budu mít i stříbro z malorážky, asi bych předhodila, že se zbláznil. O medaili jsem si netroufla ani snít, mým přáním byla účast ve finále. Měla jsem ale dobrý den, zatímco ostatní kazily. Kdyby jim závod vyšel, v životě bych se tak vysoko nedohrabala a zůstala bych čtvrtá nebo pátá. Medaile opravdu spadla z nebe.

Kdepak, zůstala na pokoji.

Ony jsou obě pěkné. A vůbec, i s tou aténskou dělají pěknou kolekci.

Asi ano, i když jsem letos na malorážce hodně zapracovala. Dokonce i jeden závod Světového poháru jsem vyhrála, ale jen za 578 bodů, což je poměrně nízký výsledek. A navíc se tehdy v Sydney nesešla tak velká konkurence, jako teď na olympiádě. Tady jsem si přála hlavně účast ve finále a aby mi v eliminaci vyšla poloha vkleče, což se povedlo. Končila jsem sice devítkou, ale nad tím už jsem mávla rukou.

Vůbec nevím, co na to říct... Samozřejmě to těší.

Výborné, což mi také docela nahrálo. Kdyby byl vítr, vkleče ani vleže bych soutěž tak dobře nezvládla. I bezvětří mně hrálo do noty, takže vlastně nebylo nic, co by mně rozhodilo.

Nejprve tvrdil, že na střelnici  nebude, ale ráno názor změnil, neboť si prý nemohl nechat závod ujít. Teď se budu věnovat já jemu. Má také velké šance a nechci, aby je pokazil kvůli tomu, že se rozptyluje mými věcmi. Proto odložím medaile stranou a doufám, že se budeme radovat i z jeho olympijských kovů.

Říkal, co pomáhá jemu, když se nevede. Třeba odejít a znovu se vrátit. Poradil mi, ať si rozepnu střelecké kalhoty i střelecký kabát a znovu si je zapnu. A hlavně ať zkusím být trpělivá a pracuji na každé ráně co nejlíp.

Matt je neuvěřitelně dobrý malorážkový střelec, on na tom má určitě velkou zásluhu. My jsme spolu pilovali ty ležáky a klečáky,stejně jako s tátou a se sportovním ředitelem a bývalým trenérem Vladislavem Šaňákem, který dovedl tátu v roce 1986 k titulu mistra světa.

Zariskovala jsem. Necítila jsem se dobře, byla jsem hrozně unavená. Měla jsem prostě takový nepříjemný pocit, jaký na mě dolehl první tři dny po příletu, než se všechno srovnalo. Ale polohu vstoje jsem nechtěla pokazit, protože by mi soupeřky bodově hodně utekly. Polohu vkleče jsem před olympiádou hodně trénovala, proto jsem to riskla, věřila jsem si na ni. Věděla jsem, že když mi půjde, budu střílet rychle a dobře, což se nakonec splnilo. Hodně času jsem dala stojáku. Cítila jsem, že mě unavené tělo neposlouchá. Nakonec jsem ale položku odpracovala dobře, protože jsem vystihla  moment, kdy byl tep po zadržení dechu nejklidnější.

Chleba s máslem. Nemohla jsem do sebe dostat ani sousto. Takové dva malé chlebíčky jsem jedla asi patnáct minut. Pak jsem kousla do banánu, jenže ani ten mi před závodem  nejel. Když mám předstartovní horečku, nemůžu  prostě jíst. Až po závodě přišel hlad.

Na olympiádě ke mně byla až extrémně přátelská a moc hodná. Myslela jsem, že bych mohla nastřílet tak 582 až 584 bodů, ale nakonec z toho vylezlo 586, což pro mě  bylo super.  Ona byla původně registrována v USA, teď už je  ale moje.

Malorážka je jiná. Hodně záleží na technice, není tak monotónní, navíc musím počítat i s počasím a větrem. Velice důležité je také kvalitní střelivo, které vybíráme dlouho dopředu. I to mi trochu rozšiřuje obzory. Navíc v malorážce nejsem tak dobrá, což mně drží při zemi, abych se věnovala práci a nespoléhala, že desítky padnou automaticky. Myslím, že už jsem dospěla do fáze, kdy jsem schopná zvládnout obě disciplíny, aby to neuškodilo jedné ani druhé.

Jako blázen... Moc mu přeji, aby také získal medaile. Má na to.

Nebude. Medaile zabalím, dám je tátovi a na pokoji nebude nic, co by mu mé stupně vítězů mohlo připomínat. Nikoli snad proto, že by neměl z mých úspěchů radost, ale teď přichází čas jeho závodů, což budu maximálně respektovat. Nechci udělat nic, co by ho rozhodilo. Dovedu si představit, že kdyby on závodil první a měl dvě medaile, cítila bych se malinko pod tlakem. Proto udělám všechno, abych ho dostala do pohody.

To určitě ne, velet bude Matt. Nic se nezmění.

Sobotní nedostala, protože kytka zvadla a byla ošklivá. Dala jsem jí proto tu, kterou jsem dostala ke stříbrné medaili.

Dostala jsem malou hlášku, že slavit se bude na nádvoří pivovaru. Organizuje to můj kamarád Radim Novák. Vždycky máme oslavu na střelnici, letos chce můj kamarád Radim Novák uspořádat něco malinko většího.

Byla hrozně šťastná. Pak nám ale půlroční syn mé mladší sestry Aleny Štěpánek telefonát přerušil, protože vytáhl šňůru. Dobýval se k  ní tak dlouho, až ji vytáhl.

Asi ne. Pochybuji, že Mattovi se bude chtít do města. Možná si ještě jednou dojdeme do čajovny, ale ani Zakázané město mě zase až tak neláká. Spíš bych chtěla vidět Velkou čínskou zeď, což vyjde jindy. Ale krásných zážitků si z Pekingu odvezu i tak dost.

Přiletí později, protože musí do USA kvůli zbraním. Objeví se v Čechách na měsíc někdy 23. srpna. Pojedeme na Moravu, na Slovensko, zastavíme se u  Martina Tenka v Ostravě. Na chození po městech moc nejsme, ale navštěvovat hrady a zámky nás baví.