Rubriky:

Ostatní

Ke koruně pro Sportovce roku patřívalo křeslo, ale třeba i talíře

10. ledna 2009 11:00 - PRAHA

Až si nová královna českého sportu nasadí v sobotu večer v záři reflektorů křišťálovou korunu a s blahosklonným úsměvem převezme šek na čtvrt miliónu roku, budou se její předchůdci v auditoriu karlínského Hudebního divadla určitě usmívat a uznalý aplaus také přidají. Zášť je jim cizí, vzpomínky na to, jak to při vyhlašování nejlepšího sportovce Československa chodívalo před třiceti čtyřiceti lety, slouží dnes už jen k pobavení...

 

archiv

Až do roku 1992 totiž bývalo hledání nejlepšího Sportovce roku záležitostí československou, v níž hlasovali a o králi sportu rozhodovali čeští a slovenští novináři. Samozřejmě že docházelo k různým excesům, zohledňování národnostních zájmů, nekritickému vynášení českých či slovenských medailistů…

Kodeše okradli, o Lendlovi nemluvě

„Já třeba v roce 1971 vyhrál podruhé French open v Paříži, ale doma jsem se přesto Sportovcem roku nestal, neboť slovenští novináři preferovali bezvýhradně Ondreje Nepelu. Ten se totiž ve stejném roce stal poprvé krasobruslařským mistrem světa v Lyonu, u slovenských žurnalistů vyhrál na celé čáře a mně tudíž bylo souzeno jen druhé místo,“ připomíná wimbledonský vítěz Jan Kodeš, proč byl za krále československého sportu korunován jen jednou jedinkrát.

A to měl ještě štěstí, protože jeho slavný nástupce Ivan Lendl se doma nestal prorokem nikdy. Dokonce ani v době, kdy stál na samotném tenisovém Olympu, měl ještě československé občanství a vyhrával jeden Grand Slam za druhým. V roce 1990 zvítězil třeba u českých novinářů na celé čáře, neboť v jejich hlasování získal 845 bodů, zatímco druhý Jozef Lohyňa jen 793 bodů, na slovenské scéně však totálně propadl. Slovenští kolegové totiž v jednotné frontě hlasovali pro zápasníka Lohyňu (507 bodů), zatímco Lendlovi přisoudili jen 175 bodů a tudíž sedmé místo. Podobných úletů, které překryl prach zapomnění, by se ale našlo v padesátileté historii ankety samozřejmě víc.

Jiráskovi se váza hodila

Stejně tak jen k pobavení a trochu hořkému vzpomínání slouží reminiscence na ceremonie s vyhlašováním ankety Sportovec roku spojené. „Mě pozvali do baráku Na Poříčí, co patřil a teď už zase patří Ymce, tam mně vrazili za přítomnosti dalších devíti sportovců a asi dvaceti novinářů do rukou vázu a tím byla veškerá sláva odbytá. Ale váza se hodila… Po letech jsem ji objevil a přivezl na sraz veteránů, takže jsme měli o co soutěžit,“ směje se pětasedmdesátiletý vodní slalomář Vladimír Jirásek, v roce 1959 historicky vůbec první vítěz ankety.

„Já dostala za vítězství v anketě talíře a nějaký porcelánový servis,“ vybavuje si výškařka Miloslava Hübnerová-Rezková, kterou královnou československého sportu zvolili v roce 1969 poté, co k olympijskému zlatu z Mexika přidala v Aténách i titul mistryně Evropy. „Já si odvezl nějaké křeslo, protože vyhlášení se konalo v Topolčanech a patronem tehdy byly tamní nábytkářské závody Mier Topolčany,“ přibližuje kajakář Attila Szabó, jak to v minulosti chodívalo.

Před ceremonií na besedu

Žádné šeky a statisíce putující na účet v bance, ale křesla, stany, šicí stroje anebo v lepším případě poukázky na nákup zboží v pražské Bílé labuti či Kotvě k titulu Sportovec roku ti nejlepší dostávali. „Ale i bez statisíců to bývaly krásné akce, při nichž jsme se náramně bavili,“ s trochou nostalgie vzpomíná mistr světa v letecké akrobacii Petr Jirmus.

„I na těch besedách s pracujícími, které ke každému vyhlášení neodmyslitelně patřily. Třeba v osmasedmdesátém v Kopřivnici, kde jsem se stal podruhé vítězem ankety a kde jsme museli nejprve do tatrovky na prohlídku a besedu a teprve pak došlo na ceremoniál,“ přidává druhový expres od Dunaje Anton Tkáč, co v minulosti k anketě Sportovec roku také neodmyslitelně patřívalo.

Zdeněk Pavlis, Sport.cz

Zrušit