Článek
Až do roku 1992 totiž bývalo hledání nejlepšího Sportovce roku záležitostí československou, v níž hlasovali a o králi sportu rozhodovali čeští a slovenští novináři. Samozřejmě že docházelo k různým excesům, zohledňování národnostních zájmů, nekritickému vynášení českých či slovenských medailistů…
Kodeše okradli, o Lendlovi nemluvě
„Já třeba v roce 1971 vyhrál podruhé French open v Paříži, ale doma jsem se přesto Sportovcem roku nestal, neboť slovenští novináři preferovali bezvýhradně Ondreje Nepelu. Ten se totiž ve stejném roce stal poprvé krasobruslařským mistrem světa v Lyonu, u slovenských žurnalistů vyhrál na celé čáře a mně tudíž bylo souzeno jen druhé místo,“ připomíná wimbledonský vítěz Jan Kodeš, proč byl za krále československého sportu korunován jen jednou jedinkrát.
A to měl ještě štěstí, protože jeho slavný nástupce Ivan Lendl se doma nestal prorokem nikdy. Dokonce ani v době, kdy stál na samotném tenisovém Olympu, měl ještě československé občanství a vyhrával jeden Grand Slam za druhým. V roce 1990 zvítězil třeba u českých novinářů na celé čáře, neboť v jejich hlasování získal 845 bodů, zatímco druhý Jozef Lohyňa jen 793 bodů, na slovenské scéně však totálně propadl. Slovenští kolegové totiž v jednotné frontě hlasovali pro zápasníka Lohyňu (507 bodů), zatímco Lendlovi přisoudili jen 175 bodů a tudíž sedmé místo. Podobných úletů, které překryl prach zapomnění, by se ale našlo v padesátileté historii ankety samozřejmě víc.
Jiráskovi se váza hodila
Stejně tak jen k pobavení a trochu hořkému vzpomínání slouží reminiscence na ceremonie s vyhlašováním ankety Sportovec roku spojené. „Mě pozvali do baráku Na Poříčí, co patřil a teď už zase patří Ymce, tam mně vrazili za přítomnosti dalších devíti sportovců a asi dvaceti novinářů do rukou vázu a tím byla veškerá sláva odbytá. Ale váza se hodila… Po letech jsem ji objevil a přivezl na sraz veteránů, takže jsme měli o co soutěžit,“ směje se pětasedmdesátiletý vodní slalomář Vladimír Jirásek, v roce 1959 historicky vůbec první vítěz ankety.
„Já dostala za vítězství v anketě talíře a nějaký porcelánový servis,“ vybavuje si výškařka Miloslava Hübnerová-Rezková, kterou královnou československého sportu zvolili v roce 1969 poté, co k olympijskému zlatu z Mexika přidala v Aténách i titul mistryně Evropy. „Já si odvezl nějaké křeslo, protože vyhlášení se konalo v Topolčanech a patronem tehdy byly tamní nábytkářské závody Mier Topolčany,“ přibližuje kajakář Attila Szabó, jak to v minulosti chodívalo.
Před ceremonií na besedu
Žádné šeky a statisíce putující na účet v bance, ale křesla, stany, šicí stroje anebo v lepším případě poukázky na nákup zboží v pražské Bílé labuti či Kotvě k titulu Sportovec roku ti nejlepší dostávali. „Ale i bez statisíců to bývaly krásné akce, při nichž jsme se náramně bavili,“ s trochou nostalgie vzpomíná mistr světa v letecké akrobacii Petr Jirmus.
„I na těch besedách s pracujícími, které ke každému vyhlášení neodmyslitelně patřily. Třeba v osmasedmdesátém v Kopřivnici, kde jsem se stal podruhé vítězem ankety a kde jsme museli nejprve do tatrovky na prohlídku a besedu a teprve pak došlo na ceremoniál,“ přidává druhový expres od Dunaje Anton Tkáč, co v minulosti k anketě Sportovec roku také neodmyslitelně patřívalo.
