Článek
Poslední rána 9,9 vás připravila o finále. Neříkala jste si, že to je podivný syndrom „Emmonsových poslední rány“?
Vůbec ne! Ten neexistuje. Navíc o finále mě nepřipravila tahle devítka, o níž jsem byla dlouho přesvědčená, že mám deset. Školácká byla ve druhé sérii rána 9,4, za tu bych si dala pohlavek. Ta tam neměla být. Ty blízké devítky ještě nevidím, myslím si, že to je desítka. Tohle jsou ty chybičky, které se po návratu z mateřské ještě nepodařilo odstranit. Jsou to desetinky milimetru. Ještě nemám ten správný cit v těle. Ten se vrací pomaleji. Třeba v sobotu se mi střílelo báječně, kdyby to byl závod, tak bych to tam nasypala jedna radost, ale kdyby ve střelbě neplatí.
Kde byla příčina té špatné devítky?
Byla jsem zbrklá, vystřelila jsem brzy.
Co vám prolétlo hlavou, když se na monitoru po poslední ráně objevilo těch 9,9?
Že asi v tom finále nemám být... Je to strašná škoda, ale opravdu jsem ze sebe vymáčkla co nejvíc. Třetí položka se samými desítka se mi naopak povedla. To jsem si opravdu dobře zastřílela. Před poslední ránou mě nevyvedl z míry ani potlesk pro německou závodnici. Jen jsem si odložila, to dělám v takové chvíli vždycky.
Kateřina Emmons se svým otcem Petrem Kůrkou.foto: Právo/Karel Felt
Cítíte velké zklamání?
Trošku, ale spíš je to smíšený pocit. Dala jsem do závodu všechno, udělala jen jednu opravdovou chybu. Všechno ze mne spadlo, ale nejsem ve finále. Ani v rozstřelu o něj. Za deset let co střílím je to teprve podruhé, co pojedu z velké akce ve vzduchovce bez medaile. Naposledy se mi to stalo na evropském šampionátu v Tallinu. Jsem také jenom člověk a nemohu po sobě chtít zázraky.
Utěšoval vás manžel, kterého v sobotu potkalo něco podobného ve finále?
Nemusel mě nijak utěšovat. On to zná.
Takže jste utěšovala vy jeho?
U něj to je něco jiného. Jemu se stalo už potřetí, že přišel poslední ránou o medaili. Dvakrát to bylo na olympiádě. Každý mu to připomíná před velkými závody. Nevím, jak bych reagovala na jeho místě. On o té poslední ráně ví, že se mu to stává, ale nedokáže se chyby vyvarovat. Asi bude muset změnit chování před posledním výstřelem. Třeba si přešlápnout, změnit polohu, zkrátka udělat něco, aby myšlenka, že to je poslední rána, se vůbec nedostala do hlavy. Byl z toho v sobotu špatný, moc tu medaili chtěl, ale naštěstí tu má ještě dva závody a už v neděli střílel eliminaci na libovolnou malorážku vleže. Pět dní je v závodním zápřahu.
Váš otec Petr Kůrka, mnohonásobný mistr světa a nyní trenér australské reprezentace, vás po závodě rozesmál...
Říkala jsem mu, že tam těch 9,4 nemělo být. On na to: Holka asi to tam mělo být... I když mi finále strašně moc přál. Táta to tu nemá lehké. Nejlepší střelec v malorážce vleže Waren Pottent si v Plzni si vykloubil rameno, střílí s obrovským sebezapřením.
Berete tuhle sezónu jako zpackanou?
Kdepak, vždyť jsem vyhrála Světový pohár v Sydney. Teď chyběl jen maličký kousíček. Ještě mě čeká říjnové finále Světového poháru tady v Mnichově. Dám se zdravotně úplně do pořádku, pořádně potrénuji i fyzičku, která mi chybí, a vyrazím do příští sezóny. šancí vybojovat si účast v olympijském Londýně mám pořád dost.
