Článek
Kdysi zvládl úporný boj s učiteli na střední škole. A pak: hurá za úspěchy do světa! I v Německu, kde žije a cítí se už jako doma, je jeho bilance ojedinělá, pro Čecha ovšem zcela výjimečná. Dávno překonal slavného tátu i ostatní krajany a nezadržitelně letěl k jubileu.
„Užíval jsem si to. Byl jsem rád, že to vyšlo v Kolíně, kde léta žiju. Bylo to takové, jaké jsem čekal. Nádhera,“ líčí. I oslavy stály za to. „Jo. Co vítězství, to drink (smích).“
Je dalek toho, aby myslel na další mety. „Povedlo se mi to za skoro dvacet let. Dalších dvacet už na dráze nebudu, byla to první a poslední tisícovka,“ je mu jasné, ale i tak je spokojen, že se v Německu přiřadil do elitní společnost, která se slavnostně rozšiřuje vždy na konci roku.
Dlouho si přitom s čísly nelámal hlavu. Registroval, že překonal otce, ale statistiky nehlídal. „Táta vyhrál přes 400 dostihů. U mě se to začalo víc sledovat, když jsem v roce 2005 byl v Německu šampionem. Pak jsem překonal český Smolíkův rekord (659),“ připomíná. I rodiče se zapojili do kompletace výsledků. „Maminku jsem tu měl při tisícím vítězství, je takovým mým statistikem. O to je krásnější, že se zadařilo, byla tu jen na šest dní, na troje dostihy. Při posledních to klaplo.“
Žádnou z haldy vítězných bitev nestaví nad ostatní, i když parádní kousky by se ve sbírce našly. „Je to celek. Výsledek dvacetileté práce.“ Aspoň první triumf v jednadevadesátém si ovšem rád připomene. „Jasně. S Lučinou v Praze. Pamatuje se nejvíc. Těch dalších 999 výher z hlavy může vypadnout. Ale první určitě ne.“
Shodou okolností tisícovku v Německu urval nedávno i jeho panamský kamarád, v českých dostizích známý Eduardo Pedroza. Mohli slavit spolu. „Edie sice dělá hodinu a půl od Kolína, ale společných párty stihneme dost,“ směje se Minařík. Gratulace od Pedrozy ho těšila snad nejvíc. „Čekal jsem, odkud vyrazí se šampaňským a pocáká mě. Je mezi námi zdravá rivalita. Nebývá to mezi žokeji zvykem, ale nemáme problém spolu pařit a pak jet proti sobě.“
Letos se ukázal též doma, a to při Derby, jenže i po letošním ročníku mezi triumfy Minaříků úspěch v nejvýznamnějším domácím dostihu chybí. Dorazí zase? „Záleží na termínech v Německu, teď to vyšlo náhodou. Po 14 letech jsem si ale v Praze užil krásný dostihový den. Při Derby má unikátní atmosféru. Lepší než v Hamburku. Přijel tam a vyhrál kůň z Godolphinu (proslulá stáj arabských šejků). V hledišti to ale bylo jako když Němci prohrajou fotbal s Nizozemskem,“ srovnává s domovinou, kde vyrůstal. A tíhl ke koním. K roli žokeje. „Já jím chtěl být. Ale rodiče měli cukání mě dostat k něčemu jinému. Začínal jsem jako amatér. Musel jsem dodělat gymnázium. To byl trest největší.“ Ale ne nepřekonatelný... „Propadl jsem, měnil školu, nakonec se to povedlo,“ pamatuje trable.
Domácí dostihové řežby pro něj byly málo. „Já byl tenkrát furt na úprku, chtěl jsem zkusit všechno, bylo mi jedno, kam vyrážím,“ vybavuje si, že pro něj nebylo složité rozhodování, zda se vydat do ciziny. Dnes má stálé místo v německé stáji Asterblüte, pro mnohé, kteří se kolem koní pohybují, vysněnou práci. Touží sám po něčem dalším? „V pětatřiceti už to asi nikam jinam nepůjde. Začínat znovu, to už je pozdě. Vysnil jsem si to, tak to mám.“
Hrát fotbal u sousedů přináší super výdělek. Minařík si při úspěších nestěžuje ani na živnost jezdce. „S fotbalem to je nesrovnatelný, ale pro mě je to povolání, který mě baví. Samozřejmě vydělávám víc než čeští žokejové, ale je krize. Jde to do háje. Dostihy v Německu upadají“
V minulosti si užil starty i v exotických destinacích. A nevyhýbal by se jim zase. „Jsou třeba konexe. Ty nemám, ale nebránil bych se,“ podotýká. Sousední zemi bere už jako domov. „Poznal jsem to před pár lety, když jsem jel do Prahy. Za tři dny jsem se těšil do Kolína. Když tu jedu přes most a vidím proslulou katedrálu, říkám si, že jsem doma.“ Těší ho, že bydlí hned u závodiště. To neleží daleko od středu města. „Je víc v centru než třeba Chuchle.“ Má i německou přítelkyni. „Katju. Do závorky třiadvacet pro ty, co chtějí vědět věk. Rodina? Ne. Užívám si.“
A co německá realita s bratwursty, pivem a dalšími nepřáteli hlídané žokejské váhy? „To nekonzumuju, i když problémy s váhou nemám. Jsem spíše na suši. A vůbec asijskou kuchyni. Pivo nepiju, jsem od přírody spíš vinař,“ dodává.
