Motivaci hledám jen těžko, říká Tomáš Mrázek

Jak jste se vlastně dostal ke sportovnímu lezení?Lézt jsem začal, tak jako spousta jiných lidí. Kamarád mě vzal kousek od Brna na skály a záhy už jsem nedělal nic jiného, než visel na laně. Třeba každý den.

Brno je považováno za lezeckou Mekku. Proč tomu tak je?Jinde než v Brně nebylo to správné podhoubí. Lidé si zde postavili množství vlastních umělých stěn, a tím že se všichni znali, dokázali se vzájemně silně motivovat a posouvat se výkonnostně kupředu.

Kdy ve vás uzrálo rozhodnutí začít závodit profesionálně?První rok jsem lezl jen na skalách. Pak jsem i díky podpoře svých známých a kamarádů začal občas závodit. Zjistil jsem, že se dají sportem, který pro mě znamená všechno, vydělat i nějaké peníze. A tak jsem se zhruba po dvou letech proměnil v profesionála.

Jaký je život profesionálního lezce?Asi hodně podobný jako u každého vrcholového sportovce. Dvakrát denně dvoufázové tréninky, rehabilitace, na ostatní věci moc času nezbývá. Já mám navíc tu vlastnost, že nedokážu úplně vypnout a přestat na lezení myslet, takže by se dalo říct, že jsem na stěně 24 hodin denně...

V současné době jste vojákem základní služby v pražské Dukle. Netušil jsem, že i lezci mají tuto možnost...Já jsem v Dukle z lezců jediný. A k těm možnostem: když jsem se ucházel o to, abych vojnu odkroutil na Dukle, tak mě nejdřív odmítli. Naštěstí jsem ten rok vyhrál juniorské mistrovství světa a nakonec mě na Julisku vzali.

Celé to pro mě bylo trochu zklamání. V Dukle působí lidé, kteří sice dělají olympijské sporty, ale nikdy nedosáhli výraznějších výsledků, podle mě jsou tam zbytečně. Tím spíš nechápu, že jsem se setkal s problémy, ač za mnou stojí kvalitní výsledky v reprezentaci.

Váš program je asi hodně nabitý...Ještě před dvěma lety, kdy už jsem objížděl závody Světového poháru, to nebylo tak náročné. Pravdou ale je, že letos mám v kalendáři snad patnáct závodů včetně mítinků série Masters (lezecké závody, na něž je zvaná užší světová špička, pozn. red.).

To není zrovna málo...Ze začátku sezóny jsem se koncentroval na nejdůležitější závody a hlavně na mistrovství světa. Poslední dobou už ale jen velmi těžko sbírám síly někam přijet a najít motivaci ke špičkovému výkonu.

Proto taky přemýšlím o tom, že v příštím roce závodní aktivitu omezím. Chtěl bych zase lézt hodně na skalách, vrátit se určitým způsobem zpátky...

Lezení je fyzicky hodně náročný sport, trpí při něm hlavně prsty na rukou. Jaká je asi "životnost" špičkového lezce?Nic se nemá přehánět. Pokud si člověk dává pozor a při boji s gravitací je k rukám šetrný, může se na špičkové úrovni udržet třeba deset let. Na druhou stranu nikdo nemůže odhadnout, kde je hranice, za kterou přijde nepříjemné zranění kloubů nebo šlach, které může znamenat konec kariéry.

Prsty jsou dimenzované na určitou zátěž, která je ovšem minimální proti té, jaké jsou vystavovány. Elitní lezci dost často dělají to, že si naplánují roční odpočinek, lezou jen pro radost. A pak se opět pokusí naskočit do kolotoče závodů. Tedy něco podobného, o čem přemýšlím i já.

Jste mistrem světa mezi juniory i dospělými, momentálně jste čtvrtý v pořadí Světového poháru. Máte nějaké rezervy? Můžete být ještě lepší?To každopádně. A doufám, že se během příští sezóny většiny nedostatků zbavím.

Lezete na umělých stěnách, na skalách. Nelákají vás i hory?V současné chvíli určitě ne. I když do budoucna bych chtěl zkusit něco vylézt, nemyslím tím ale výstupy na nejvyšší hory světa, chci se držet vlastního stěnového lezení, pokusit se o nějaký pěkný big wall.