Článek
Tušila jste v průběhu závodu, že jedete na světový rekord? Věděla jsem to. Trenér Petr Novák na mne křičel mezičasy. Na světelnou tabuli jsem se dívat nemohla. Tady ji mají v zatáčce, a kdybych se na ni podívala, mohlo by to skončit průšvihem.
V Calgary se vám jelo lehce, ale upadla jste. V Salt Lake City jste měla stejný pocit? Jen první tři kilometry, to se mi jelo nádherně. Skoro jsem se nemusela odrážet. Ty poslední dva jsem ale hrozně protrpěla, byly na krev. Musela jsem tvrdě makat. Ale stálo to za tu dřinu. Ten pocit v cíli byl úžasný, nepopsatelný.
V poslední jízdě jste jela s velkou soupeřkou Stephanií Beckertovou, kterou jste porazila o neskutečných 4,37 sekundy. Kdy jste jí ukázala záda? Po dvoustovce jsem šla z vnější dráhy do háku a už se přede mnou neobjevila ani jednou. Vlastně jsem jela svůj závod.
Na dopingu tentokrát nebyl problém? V posledních osmi dnech jsem byla popáté a tentokrát bez problémů.
Oslavíte pořádně světový rekord? Nemám na to ani pomyšlení. Nohy mě strašně bolí, musím to jít vyjezdit na kolo nebo vyběhat. Chvilku jsem se natáhla a hned se mi začaly zavírat oči. Trenér s polskými kolegy ale oslavu určitě nezanedbají. Mne čeká v sobotu ještě patnáctistovka. Nepůjde o nic velkého. Obrazně řečeno, pojedu ji po čtyřech...
Celý obsáhlý rozhovor si přečtete v pondělním Právu
