Hlavní obsah

Nemám muzeum, všechny medaile vystavit nemůžu, tvrdí rekordman Januš

Devětatřicetiletý Miroslav Januš je mezi sportovními střelci absolutním rekordmanem v počtu získaných medailí. V běžícím terči jich za více než čtvrt století vybojoval na olympiádách, mistrovství světa a Evropy i Světových pohárech 122... „Nemám muzeum, všechny medaile vystavit nemůžu, je jich několik kilogramů a jsou i v krabicích,“ tvrdí rekordman Januš v rozhovoru pro Sport.cz a Právo.

Foto: Karel Felt, Právo

Miroslav Januš se zlatou medailí z ME v Bělehradě.

Článek

Z mistrovství Evropy v Bělehradu jste přivezl jednu zlatou a dvě bronzové medaile. Jak jste s odstupem času spokojený se svým vystoupením?

Se zlatou medailí ve smíšených bězích na jedničku. Mixy mi poslední dobou moc nešly, ale dokázal jsem si, že to ještě zvládáme. V závodě na 30 + 30 ran jsem si věřil na víc než bronzovou medaili. O spokojenosti tedy mluvit nemůžu.

Je v devětatřiceti letech hodně těžké se udržovat ve formě?

Držím se hesla svého bývalého trenéra Pokorného. Ten říkával, že s přibývajícím věkem je člověk línější a línější, takže do přípravy a závodů musí dávat víc a víc. Přestřelovat mladé nadějné borce je stále těžší. Makám a pořád to jde.

Co to znamená, dávat tomu víc a víc?

Fyzická příprava víc bolí, ale od ní se odvíjí psychická pohoda, takže na ní pořád makám. Na závodech se snažím využívat zkušenosti, aby mi flinta nepadala a vedl jsem ji co nejlépe k desítkám.

Je pro vás velký rozdíl mezi klasickou disciplínou 30+30 ran, kdy se jeden den střílejí pomalé běhy a druhý rychlé, a smíšenými běhy 20+20 ran, kdy nevíte, jak rychlý terč vyjede?

Velký rozdíl v tom není, v podstatě jen v počtu ran. O to víc je ale znát v mixu každá chyba. Když se střílí na dobrých střelnicích, jsou výsledky vysoké, na horší, se špatnou viditelností, pak nižší. Výkyvy jsou velké. Na 30+30 ran to máte zautomatizované, takže se dají střílet vyšší výsledky.

Prožíváte ještě při závodech velké nervy nebo už jste tak říkající nad věcí?

Nervíky mám pořád. S věkem je snad zvládám lépe než za mlada, ale nemám na to univerzální recept. Někdy se to povede víc, jindy méně. Jakmile nervy ovládnou hlavu, pak to stojí... Víte za co.

Když se vám občas povede nějaká osmička, co vám proletí hlavou?

To jste řekl diplomaticky... Občas (smích). Když se mi v tom závodě daří, tak tu osmičku prostě pominu a jedu dál. To se stává všem. V závodě, v němž se nedaří, to je horší. Člověku vrtá hlavou, že mu ta rána může zkazit celý závod, a na to pak je bohužel pravda, protože přidá další chyby.

Váš bývalý kolega z družstva Luboš Račanský pořád drží v malorážce světový rekord na 30+30 ran 598 bodů. Dá se překonat?

Když jsem měl v Bělehradu stovkové položky, říkal jsem si, že to zkusím. Pak jsem dal devítku a bylo jasné, že Račanského rekord zase odolá. A také ano. Asi se překonat dá, ale ze šedesáti ran si můžete dovolit jen jednu devítku. To by se muselo optimálně sejít úplně všechno.

Poznáte, kdy jste dal špatnou ránu dřív, než se objeví na monitoru?

To víte, že ano. Už když nahodím zbraň, vím, jestli to je dobře. Nebo když začnu místo včasné rány zpožďovat, a pak ji vypustím už jen s vírou, že stihne terč dřív, než silueta divočáka zmizí za stěnou, a místo do středu terče se mu nezavrtá do zadku, což je nula.

Vyhovují vám víc pomalé nebo rychlé běhy?

Jak kdy. V Bělehradu mi šly dobře ty rychlé, je to závod od závodu.

Běžící terč už není olympijská disciplína, přesto je v něm pořád veliká konkurence...

Ona není velká co do počtu střelců, ale co do jejich kvality a tudíž výsledků. Do seniorů přešli loňští junioři a jsou výborní. V Rusku mají dokonce nominační závody, aby se dostali na mistrovství světa nebo Evropy. U nás jsme jen tři a je jasné, že pojedou Januš, Jonáš a Nikl. Nikdo jiný už běžící terč nestřílí. Když se jednomu nedaří, není kým ho nahradit. Na druhou stranu máme klid, ale ty nervy se pak projeví na závodech.

Střílíte raději v horku nebo chladnějším počasí?

Kupodivu mi víc vyhovují střelnice, kde je teplo. Potí se všichni, je to dřina, zbraň klouže, ale střílí se mi lépe. Na severu mi bývá zima a pořád musím něco dělat, aby mi nebyla.

Při střelbě ze vzduchovky je to v hale jedno... Je těžké se na ni přeorientovat z malorážky?

Věkem se to mění. Vzduchovku jsem míval raději, protože byla olympijská a nestřílelo se na siluetu divočáka, kde ty kruhy nejsou tak vidět, ale na klasické terče, takže ostrost byla větší. Navíc ve vzduchovce byla obrovská konkurence a výsledky šly nahoru. Postupem věku se mi ty kruhy na vzduchovkovém terči nějak rozostřují, kolikrát je ani pořádně nedoostřím, a to střílím v brýlích. Když je pak v hale ještě špatné osvětlení, jsem na závodech zbytečný a snažím se nastřílet co nejvíc pro družstvo. Z toho plyne, že mi víc vyhovuje malorážka. Tam je i větší desítka. Víc si v ní věřím. Na malorážce jsem začínal, takže kruh se jakoby uzavírá.

Co vás stále drží u střelby?

Pořád mám motivaci porážet mladé. Maďar Sike, který je o dva roky starší, dál skvěle střílí hlavně malorážku. To mne také drží nad vodou.

Máte ve sbírce rekordních 122 medailí z olympiády, světových a evropských šampionátů a Světových pohárů. Na konec ještě nemyslíte?

Jak jsem řekl, vidím Sikeho a v jiných disciplínách ještě starší střelce. Ale trpím, když poslouchám ty řeči, že se běžící terč u nás asi zruší, a co vlastně s ním... To mě psychicky deptá, ale jinak mě střílení pořád baví.

S Bedřichem Jonášem a Josefem Niklem vlastně tvoříte tým, složený ze střelců tří generací. Jak vám to klape?

Docela dobře. S Béďou si rozumím perfektně, on je inteligentnější, než já, takže ta generace mezi námi se nijak neprojevila. Pepu beru jako svého syna, kterého učím, a on je vnímavý. Všichni tři si sedneme. Pochopitelně ale hodně vzpomínám na zlatou éru, kdy jsme to táhli hlavně s Lubošem Račanským a někdo nás podle formy vždycky doplnil. Jenže čas se vrátit nedá...

Reklama

Související témata: