Článek
Co se vám krátce po životním úspěchu honí hlavou?
Já tomu pořád nevěřím. Ale když je o mě takový zájem, asi to bude pravda. (směje se)
Měla jste myšlenky na titul i poté, co jste se v závěru trati s lodí otočila?
Kdybych řekla, co mi v ten moment problesklo hlavou, asi byste to nemohli zveřejnit. Myslela jsem, že je konec a zase jsem to po…
O to více překvapená jste byla v cíli?
Když jsem tam dojela, viděla jsem jen čas, ne umístění. Až Slovenka Katka Macová, co jela před mnou, mi řekla, že jsem první. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit, až když holky za mnou kazily a já pořád viděla, že jsem první.
Byla jste u sledování svých soupeřek hodně nervózní?
Já hlavně pořád nevěřila, že vedu, tak jsem jen koukala, jak jedou a zase takové nervy to nebyly. Byla bych ráda za jakoukoliv medaili.
I na reakcích ostatních členů výpravy bylo znát, že se jim ulevilo, když jste pro Česko vybojovala jedinou individuální medaili.
Myslím, že by takhle gratulovali každému, kdo by udělal medaili, ale tím, že jsme byla poslední nadějí, se to trochu umocnilo.
Nemrzí vás, že jste se nepředstavila v i hlídkách?
U nás jezdí docela dost holek, ale ještě by na tu těžkou trať neměly. Necháme si to na mistrovství světa v Troji.
Jak těžká byla čunovská trať pro singlkanoistky?
Ze břehu to vypadalo hůř než z vody. Až na tu Niagaru (skok ve spodní pasáži trati – pozn. red.)…
Z té měly kanoistky strach?
Při tréninku občas blbý pocit člověk má, ale při závodě jsem věděla, že jsem jela dobře, tak jsem si jen říkala, ať tam dobře skočím. A skočila jsem tam blbě. (usmívá se)
Vy jste tu před devíti lety získala zlato na mistrovství Evropy do 23 let na kajaku…
Je to takový můj zlatý kanál. Daří se mi tu, i v juniorech jsem tady získala medaili.
Kde budete slavit tentokrát? Už na Slovensku nebo až doma?
Určitě začnu tady a uvidíme, kde oslava skončí. (směje se)