Hlavní obsah

Střelec Hrdlička: Tokio už se nemusí nikdy opakovat

Karel FeltSport.czPrávo

Před devětadvaceti lety vybojoval Petr Hrdlička v brokové disciplíně trap zlato na olympiádě v Barceloně. Bylo mu pětadvacet let. Před pár týdny v Tokiu jako státní trenér sledoval souboj Jiřího Liptáka s Davidem Kosteleckým. Rozdělili si nejcennější medaile, přičemž Kostelecký už má zlato z Pekingu 2008. „Tokio bylo výjimečné, už se nemusí nikdy opakovat,“ ví Hrdlička. Jeho děti se potatily. Jednadvacetiletý Vítek patří k domácí špičce, sedmnáctiletá Zina dokonce ke světové juniorské a poráží už i ženy.

Foto: Ivana Roháčková

Trio olympijských vítězů (zleva) Petr Hrdlička, David Kostelecký, Jiří Lipták.

Článek

Jste prvním českým zlatým olympionikem v brokové disciplíně trap. Od Barcelony ale uplynulo devětadvacet let. Vzpomenete si ještě na svůj zlatý příběh?

Určitě, na to se nezapomíná. Tenkrát byl ale systém jiný. První dva dny se střílelo v základním závodě po pětasedmdesáti terčích. Oba dny jsem minul dva. Do semifinále jsem šel jako devátý a dál postupoval po jedné chybě na děleném druhém místě se 195 body. O jeden víc měl Pavel Kubec. Ve finále jsem udělal jedinou chybu a šel do rozstřelu o zlato s Japoncem Watanabem. Ten netrefil hned první ránu, já ano a byl jsem zlatý.

Co pro vás zlato znamenalo?

Obrovský, a hlavně nečekaný úspěch. Bylo mi pětadvacet let. Neznámý kluk vyhrál olympiádu. Tenkrát se nedávaly takové finanční odměny jako dnes, dostal jsem auto, ale o tyhle věci vůbec nešlo. Obrazně řečeno, olympijský vítěz je nesmrtelný, sportovní střelba je úspěšný, ale z pohledu popularity malý sport. Na ostatní medaile, tituly mistrů světa, Evropy nebo vítězství ve Světovém poháru se rychle zapomíná. Žije to jen v naší střelecké komunitě, v té na medailisty nezapomínáme. Ve společnosti se ale vzpomínají jen zlatí olympionici.

Olympiáda je tedy absolutním vrcholem, stát se nesmrtelným...

Přesně tak. Pro střelce je účast na olympiádě vrcholem všeho, je totiž těžší se tam dostat než samotný olympijský závod, kde už střílí omezený počet borců, i střelecké velmoci mohou mít na olympiádě maximálně dva. Tam je to pak hodně o štěstí, protože střílet na špičkové úrovni, a tedy bojovat o stupně vítězů, mohou skoro všichni. Když v závodě máte dva střelce, a dokonce ve finále, šance na medaili je mnohem větší. My jsme ale o medaili nebo dokonce dvou, nemluvili, ani o něčem takovém nesnili, to by byla fantasmagorie. To, co se povedlo v Tokiu, je historický moment, jaký nedokážeme zatím ani plně docenit, a možná se už nikdy nebude opakovat. O zlato se rozstřelovali dva Češi...

Foto: archiv Petra Hrdličky

Petr Hrdlička před rozhodující ránou na OH 1992 v Barceloně.

Vzpomněl jste si na svoje zlaté finále?

Pochopitelně, ale hlavně jsem se soustředil na kluky, abych jim byl nablízku, kdyby bylo něco třeba. Jirka finále nezačal dobře, hrozilo mu vyřazení, pak se chytil a stoupal vzhůru. David začal výborně, chyboval až v závěru, kdy se k němu dotáhl Jirka. Soupeři postupně odpadávali. A najednou tam byli naši kluci a Brit Coward Holley. Měli jsme jisté dvě medaile, což bylo něco úžasného. A pak zbyli sami...

Může trenér v takové mimořádné situaci, byť v koutku duše, fandit jednomu?

Kdepak! Přiznám, že nervy jsem měl celé finále. To se nedá ani popsat.

Všichni tři máte olympijské zlato, David Kostelecký k tomu z Pekingu přidal v Tokiu i stříbro. Co těm dvěma můžete jako trenér ještě dát?

Oba mají své osobní trenéry, Jirka v brněnské Kometě Radka Zaorala, David v královehradecké Dukle Kamila Ploce, tedy výborné bývalé střelce. Já je přebírám z pohledu reprezentace. Tím, že Jirka je v Kometě a David hodně střílí kousek odtud v Holasicích, kam v době omezení jezdil i Jirka. Oba mám na očích, dokonce s nimi občas dělám i fyzickou přípravu. Když byla loni olympiáda odložena, museli se připravovat znovu, ale makali, i když to bylo těžké. David už není nejmladší, což nemyslím zle. Hodně využívá svoje bohaté zkušenosti. Moje práce je hlavně manažerská, aby měli zajištěno všechno, co potřebují a měli klid na přípravu. Co se týká střílení, jsou zkušení, poradí si sami, funguji spíš jako konzultant. Když se objeví nějaký problém, řešíme ho okamžitě.

Foto: Ivana Roháčková

Olympijský vítěz Petr Hrdlička.

Co mají David s Jiřím společného a v čem jsou naopak rozdílní?

Společný mají profesionální vztah ke střelbě a všemu, co s tím souvisí. To je základní předpoklad k úspěchu. Co nám ale svět může závidět, a nejen ten střelecký, jak spolu vycházejí. Nejen ve střelbě jsou dva výborní borci v jedné disciplíně kohouty na jednom smetišti. Ti dva ne. Podporují se, nezávidí si, neházejí si klacky pod nohy. Jednou je lepší Jirka a pak zase David. Vzájemné gratulace jsou od srdce, ne strojené. Co předvedli ve finále a v rozstřelu na olympiádě, to bylo něco úžasného. Samozřejmě existují mezi nimi určité rozdíly, třeba v technice, pro laika nepostřehnutelné. Viditelné je to v přípravě na položky. Každý má trochu jinou, Jirka kratší, David delší, ale i v ní je spousta společných prvků. Perfektně se doplňují i povahově.

Kosteleckému je šestačtyřicet, Liptákovi devětatřicet, střílet ještě pár let budou, ve světové špičce jsou i starší borci, ale jak to vidíte s jejich nástupci?

Šikovné střelce máme a postupně dozrávají. Důkazem je i vítězství jednadvacetiletého Fábia Beccariho v domácím mistrovství. Broková střelba má kvalitní základnu, je to i tím, že mladým se věnují zkušení bývalí reprezentanti. Uvidíme, jak se projeví úspěch těch dvou, jestli přibude dětí, které budou chtít brokovou střelbu zkusit. Vždycky je dobré mít z čeho vybírat a s kvalitní konkurencí rostou i výsledky.

Vaše sedmnáctiletá dcera Zina už patří ke světové špičce, vozí medaile ze šampionátů, dvaadvacetiletý syn Vít k té širší domácí. Může se Zina probojovat už do olympijské Paříže?

Pochopitelně je to přání nás obou, ale ve střelbě nelze nic uspěchat. Uvidíme, jaká budou vůbec nominační kritéria Světové střelecké federace, jak sama půjde nahoru. Střelci zrají déle, výjimečných mladých tolik není. Určitě ji nebudu do ničeho tlačit, ale maximálně podporovat. Důležité je, že poslouchá a akceptuje ať moje rady, nebo osobního trenéra Radka Zaorala, jednoho z těch bývalých vynikajících střelců, o nichž jsem mluvil. Čas ukáže, jak si povede.

Reklama