Článek
"S Gillesem jsme se seznámili na mistrovství Evropy ve Stockholmu v roce 1997, to jsem byla hodně mladá, bylo mi šestnáct. Skamarádili jsme se a čtyři roky si anglicky psali dopisy. Viděli jsme se maximálně dvakrát do roka na soutěžích. A pak v Sydney jsme se dali dohromady. Po paralympiádě jsem za ním nejdřív na čtrnáct dní na zkoušku přijela, a pak jsem se tam za šest měsíců natrvalo nastěhovala.
Začala jsem chodit do školy a učit se francouzsky - měla jsem pět hodin francouzštiny denně, také jsem dál pokračovala v pingpongu a loni jsem nastoupila na univerzitu na angličtinu a čínštinu. Čínštinu jsem si vybrala i proto, že Gilles Čínu miluje. Studoval v ní, půl roku tam i pracoval a mluví perfektně čínsky. Chtěli bychom tam nějakou dobu bydlet. Gilles úplně žije paralympiádou v Pekingu, hrozně se těší a já taky.
Tady v Aténách fandím jak kamarádům ve francouzském týmu, tak v českém. Ale samozřejmě, když hrají proti sobě, tak podporuju Čechy. Kromě Gillese. Když hraje proti někomu z našeho týmu, tak jsem neutrální, odcházím nebo nefandím. Jinak se snažíme alespoň jednou denně jít společně na jídlo, ale bereme to profesionálně - já mám povinnosti v českém týmu a on zase ve francouzském. Nejsme tady na dovolené, oba jsme tvrdě trénovali."
