Rubriky:

Ostatní

Koulařce Fesslové sebrali z krku zlatou medaili

25. září 2004 09:44 - ATÉNY

Hrozivý smutek, vztek a nová touha, to vše se prolíná myšlenkami Jany Fesslové při aténské paralympiádě, z níž odešla potupně poražena. Přitom myslela na vítězství a zlatou medaili za soutěž koulařek na vozíku už dokonce měla na krku. Ovšem jen na pár minut. Prý ji má neprávem, dozvěděla se krátce po ceremoniálu, během něhož si vyslechla i českou hymnu.

 

ČSTPS/Luděk Šipla

Byla to pro ni jen další tvrdá rána v řadě. Při sportu si přivodila úraz, po kterém ochrnula. Když už to vypadalo, že se dočká radosti v bitvách s obdobně postiženými, zažila příhodu jako z děsivého snu. "Ale nevzdám se," říká sportovkyně, z jejíhož příběhu mrazí i pod žhavým aténským sluncem.

Osudný pád na záda

Vdala se v devětadevadesátém. A hned druhý den vyrazila za běžnou rutinou. Na zápas házenkářské ligy v dresu Českých Budějovic. "Nebyla jsem asi úplně koncentrovaná, s mou malou postavou jsem šla do náskoku a do střelby, jenže zezadu mě soupeřka strhla a spadla jsem nešikovně na záda," líčí.

Měsíce trávila ve zdravotnických zařízeních, aby se dočkala nekompromisního závěru: "Nebudeš chodit," slyšela, leč nezlomilo ji to. "Více než rok trvalo, než to bylo k žití. Abych si prostě zvykla na vozík, abych s ním uměla manipulovat, abych se o sebe postarala," vzpomíná.

Zkoušela i vzpírání

Sportovní nadšení v ní záhy znovu zahlodalo. Zkoušela jsem vzpírání, abych věděla, co v těle vůbec je, atletika je pro mě vhodnější," míní. Na paralympiádu v sedmadvaceti jela coby novicka. S velkými nadějemi.

Klasifikace. To je první záležitost, která čeká premiérové aktéry vrcholné akce postižených. Příslušná komise ji zařadila do třídy T54. Mezi sportovkyně, jimž slouží jen ruce. Trup a nohy jsou nefunkční. Tak jak očekávala. Jenže po závodě, který vyhrála a po troše té slávy, kterou si užívala na hlavním bojišti aténské paralympiády, bylo vše jinak.

Dvě noci brečela

Už ani neví, zda to byl protest soupeřky, či rozhodnutí samotných klasifikátorů. "Prostě opět jsem musela před komisi a znovu mě prohlídli. A klasifikátor mi sdělil, že cítí náznaky funkce břišních svalů, ale že si prý není jistý, zda mi to při sportu pomáhá. Přeřadili mě do kategorie méně postižených té pětapadesátky a medaile byla pryč, po přepočtu jsem skončila daleko vzadu," líčí vozíčkářka momenty ze samého počátku paralympiády.

Dlouho s ní pak nic nebylo. "Dvě noci jsem brečela. Brala jsem to jako křivdu, vždyť jsem byla oklasifikovaná sotva dva týdny. Nebyla to přece moje chyba, o to je to větší šok," krčí rameny. Včera už byla na startu diskařské soutěže. Za dané situaci ve sloučené kategorii neměla šanci. Její výkon už není tak výhodně převáděn na body, jako by byl, kdyby zůstala klasifikována jako před verdiktem.

Bojovnice se nevzdá

"Rozdíl je to pro mě rázem obrovský. Pro dosažení hranice 1000 bodů mi v původním zařazení stačilo patnáct metrů, teď pětadvacet," připomíná. Na ploše hodila těsně za devatenáct metrů. "V původní kategorii bych byla třetí," ví. Takhle skončila poslední.

Nemá po tom všem chuť s ,proklatým" sportem skončit? "Zprvu možná ano, ale moje paní doktorka z Motola mi říká, že jsem smolařka, ale bojovnice, asi se to potvrzuje, jsem zvyklá trénovat, pracovat na sobě," tvrdí. A vždyť už také ví, jaké to je z radostných chvil bleskově přejít do momentů hrůzy ...

Manžel velkou oporou

Manžel ji v nich neopustil. "Řekl mi, že si mě bral proto, že mě má rád, ne proto, že chodím. Víc jsme to neřešili. I na vozíku žiju naplno." Po paralympiádě se chce snažit dodělat střední stavební školu v Českých Budějovicích, kam dojíždí z domova v Černém Dubu.

Ač se občas objevují zvěsti o pokusech, jež by mohli postiženým navrátit možnost chodit, příliš tomu nevěří. "Už je to chronická záležitost. Pochybuju," říká. Ještě na ploše Olympijského stadionu vyjeví nově zrozenou touhu. "Určitě to nezabalím, půjdu do toho, budu makat. V Pekingu za čtyři roky vyhraju ať mě zařadí, kam chtějí."

Václav Procházka, Právo

Zrušit