Článek
Jak se člověk stane klasifikátorem atletů vozíčkářů? "Jedná se o lékaře, rehabilitační pracovníky, trenéry nebo sportovce. Každý adept absolvuje semináře při velkých mezinárodních závodech - na mistrovství světa, Evropy, paralympiádě. Potom je nutná přítomnost při konkrétní klasifikaci na závodech, kde vás přezkušují. A po určité době, když získáte dost zkušeností, dostanete mezinárodní certifikát."
Jak probíhá klasifikace handicapu u atletů na vozíku? "Nejdřív se provádí na lehátku svalový test a klasifikují se funkční pohyby, které atleti mají. Pokud je nám rozhodnutí jasné hned po svalovém testu, což bývá často, tak skončí klasifikace, a nový závodník se už pouze sleduje při závodech. Pokud při tom testu na lehátku nemáme jistotu, pozveme si sportovce na trénink, kde mají předvést devadesát procent výkonu, který potom předvedou při závodu. Tam pak hodnotíme, jak svaly, které jsme viděli při testu, vypadají při konkrétním hodu nebo jízdě. Pak je samozřejmě zase sledujeme během závodů."
Kolik lidí klasifikuje závodníka? "Pravidlo je, že u každé klasifikace musejí být tři mezinárodní klasifikátoři. Na případnou překlasifikaci se pak sestavuje další tříčlenná komise, ve které nesmějí být ti, co byli v té předchozí."
Jak dojde k chybnému oklasifikování závodníka? "K chybné klasifikaci může dojít buď proto, že nám sportovec neukáže všechny svaly, které má, nebo při tréninku nepředvedl plný výkon, a nebo jsme něco při testech přehlédli."
Jak se protestuje proti klasifikačnímu zařazení atleta? "Protest můžeme podat buď my klasifikátoři, pokud při závodě vidíme něco podezřelého, nebo může podat protest do hodiny od konce závodu jiná země. My se potom dohodneme se závodníkem na termínu, kdy ho můžeme znovu vyšetřit. Zaměřujeme se speciálně na to, co se nyní objevilo jako novinka, případně co jsme mohli v nějakém jiném kontextu přehlédnout."
Jaké jsou rezervy v klasifikaci? Je něco, co by se ještě dalo zlepšit? "Jistě. Dalo by se pokaždé provádět komplexní neurologické vyšetření, které neděláme vždy. Je to otázka časové kapacity, kterou máme na jednotlivé sportovce, a je to také otázka toho, co za vyšetření by musel absolvovat, aby se nám potvrdilo to, jaké si myslíme, že má funkce, které neukazuje, nebo se neprojevují, zda je tam nějaký potenciál, který my nemůžeme přesně prokázat. Na to bychom potřebovali vyšetření, jako je třeba magnetická rezonance, ale ta je hrozně drahá. Teď na paralympiádě jsme zrovna diskutovali o tom, že bychom mohli požádat sportovce, aby si s sebou přivezli na závody výsledky těchto vyšetření. Otázka ale je, jestli je ve všech zemích magnetická rezonance stejně dostupná a také hodně závisí na vyhodnocení toho, kdo ji posuzuje, a které může být někdy zkreslené. Také by mohlo být víc prostoru pro důkladné neurologické vyšetření, ale to je otázka času a počtu klasifikátorů."
