Článek
„Tohle bylo milé překvapení od rodiny," komentoval Váňa výlet z domovské Chyše do nedalekých Karlových Varů, kde ho kromě oběda čekalo na lázeňské kolonádě i svezení v kočáru taženém ryzákem a běloušem. Kdysi snil o tom, že Velkou pardubickou vyhraje právě na bílém koni. Marně. Osm žokejských triumfů si připsal s Železníkem, Vronským a Tiumenem. Ale coby trenér jich má devět a je tak přece jen zapsán dvakrát i jako vítěz s bělkou Sixteen.
„Paráda, k tomu šampaňské, brambůrky," rozplýval se nad jízdou v kočáře Váňa. „Ale ještě musím do práce," nehodlal příliš měnit zaběhnutý rytmus, v němž jsou hlavní koně. Sobotu, den narozenin, má vyhrazenou pro dostihy. „Jedu do Trevisa."
Začínal jezdit na praseti
Rodák z valašské vísky Slopné začínal coby capart jezdit na praseti, pak na koni v místním JZD. V jeho těle snad není kost, kterou by neměl někdy zlomenou. Přežil klinickou smrt, prodělal několik otřesů mozku. Pro mnohé je vzorem urputnosti a odhodlání. Šel si za svým nezřídka navzdory překážkám. Stačil do dostihů uvést nejmladšího ze svých tří synů Josefa, kterého má se svojí druhou manželku Pavlou, jež ho včera doprovázela v kočáře a jinak též trénuje koně.
Jubileum a přibývající věk Váňu, zdá se, nijak nerozhodí. „Ani z padesátin jsem kdysi nebyl vykolejenej," říkal.
Pamatuje bujařejší oslavy narozenin? „Jasně. Kdysi na horách, když jsem bral první vítězství ve Velké. A ještě jako vlekař. To když jsem neměl koně na starosti, ale jen jako zábavu, pil jsem jak carskej důstojník," smál se fenomén českých dostihů, kterého znají i lidé, jimž koně jinak vůbec nic neříkají.
Co sám považuje za nejpovedenější kousek své kariéry? „O tom nepřemýšlím," tvrdil Váňa. Na konec žokejské dráhy zjevně nemyslí, i když obezřetně hovořil už na konci 80. let po prvním triumfu s Železníkem, jak ostatně dokumentují záběry z pořadu BBV po 25 letech. Zůstává v první linii dlouhověkých domácích sportovců... Ve zdraví přežil sobotní 122. Velkou pardubickou stejně jako jeho Tiumen. „Pokud budeme v pořádku, jedeme i další," dodal.
