Lezci Mrázkovi schází reprezentační parťák

Úvod posledního závodu vám příliš nevyšel a z kvalifikace jste postupoval až na 16. místě, v semifinále a finále už to ale bylo o něčem jiném. Čím to bylo?Organizátoři porušili při kvalifikaci pravidla, která říkají, že jedna kvalifikační cesta se leze pouze při maximálním počtu pětačtyřiceti závodníků. Nás bylo skoro sedmdesát, ale stejně se lezlo jen na jedné cestě. Protože jsem šel na řadu jako poslední, strávil jsem spoustu času v izolaci a úplně ztratil koncentraci. Moc dobře jsem ale věděl, že rozhodne finále a plně se soustředil hlavně na něj.

Váš největší konkurent v boji o celkové vítězství, Francouz Alexandre Chabot na tom byl opačně. První dvě kola odlezl skvěle, ale ve finále přišel výpadek...Jednak u něj zapracovaly nervy, věděl, že musí bezpodmínečně vyhrát a neustál to. Druhý důvod byl ten, že finálová cesta byla odlišnější od předcházejících, šla hodně do traverzu a byla dost silová. Alexovi a jeho reprezentačním kolegům navíc dělají trochu problémy cesty, které nestavějí Francouzi. Pokud je závod u nich, mají velkou výhodu a je to vidět i na výsledcích. Italové nebo Slovinci ale stavějí 'zmatenější' cesty, které jim nevyhovují.

Letos jste ve Světovém poháru neskončil nikdy hůř než třetí. Loni, kdy jste triumfoval na mistrovství světa, byly výsledky rozkolísanější. V čem vidíte rozdíl mezi oběma sezónami?Loni jsem se soustředil na jediný cíl, a tím bylo uspět na mistrovství světa. Na ostatní závody jsem se už tolik nepřipravoval. Navíc jsem byl na vojně v Dukle, během přijímače jsem vůbec nelezl, čtyřikrát do měsíce jsem pak musel chodit na služby. Nebylo to ideální, ale vyhrál jsem mistrovství světa. Letos jsem se soustředil výhradně na Světový pohár a na výsledcích to bylo znát.

Hovořil jste v úvodu o porušení pravidel. Vy a rozhodčí, to byla letos kapitola sama pro sebe...Je fakt, že při Světovém poháru v Aprice a při mistrovství Evropy v Lecce jsem dojel na rozhodnutí stejného arbitra ze Švýcarska. Problém je, že za mnou nestojí silný reprezentační tým, který by dokázal prosadit svou. Francouzi a Italové si umějí závody ušít podle svého... Přesto jsme dokázali prosadit několik změn pravidel, které by měly přispět v příštím roce k větší průhlednosti závodů.

Na evropském šampionátu jste bojoval o vítězství, po rozhodnutí jury jste spadl až na sedmou příčku. Nemrzí vás, že vám titul chybí? Ani ne, proč taky. Mám titul mistra světa a pokud někdy vyhraji i mistrovství Evropy, nebudu se zlobit. Navíc pro sebe a pro většinu příznivců jsem v Lecce vyhrál, to rozhodnutí jury nebylo spravedlivé. Chtěl bych ještě upozornit na to, že jakkoli se Italové chlubí, že jejich krajan je předsedou Mezinárodní horolezecké unie (UIAA), tak mistrovství Evropy bylo organizačně naprosto nezvládnuté. Všechny závody Světového poháru měly lepší úroveň.

Patříte ve své disciplíně k absolutní světové špičce, z českých lezců jste ale jediný. Jak nesete, že mezi vámi a dalšími našimi závodníky zeje tak hluboká výkonnostní propast? Neschází vám na světových podnicích kolega?Určitě schází. Snažil jsem se, aby se mnou někdo trénoval, ale lidé, kteří se ke mně přidali, postupem času odpadli. Přitom kdyby vydrželi, tak by za rok za dva výrazně pokročili. Starší lezci navíc postupně končí a nastupující generace nemá tak zodpovědný přístup k tréninku.

V lezení na obtížnost jste prakticky vyhrál všechno. Máte stále dost motivace, nepoohlížíte se případně po jiné disciplíně?O motivaci rozhodně nouzi nemám. Po mistrovství světa v příštím roce bych ale určitě rád zkusil závodit v rámci Světového poháru i v boulderingu. A taky bych chtěl věnovat víc času lezení na skalách. Chtěl by se výrazně výkonnostně posunout a pustit se do těch nejtěžších cest. Vedle mistrovství světa bych taky rád uspěl na olympiádě neolympijských sportů v Německu.

Nyní vás čeká odpočinek po náročné sezóně. Jak volný čas využijete?Za pár dní se přesunu na tři až čtyři týdny do Thajska, kde hodlám vůbec nic nedělat. Na začátku ledna pak začne opět tvrdý trénink...