Rubriky:

Ostatní

VIDEO: Strach si vodí na provázku. Ale v Adršpachu jsem jen zíral, říká lezecké eso Honnold

20. dubna 2013 13:27 - Praha

Skalní lezení vám nemusí vůbec nic říkat, výkony tohoto Američana vás ale přesto nenechají chladnými. Alex Honnold si podmanil lezecký svět, přestože nezdolává sportovní cesty v maximální obtížnosti jako třeba česká hvězda Adam Ondra. Doménou osmadvacetiletého rodáka z Kalifornie jsou - pro běžného smrtelníka nepředstavitelné - sólové výstupy mnohasetmetrovými stěnami bez lana a jištění.

Honnold je prototypem lezce tradičního ražení. Po skalních oblastech ve Spojených státech se harcuje ve staré dodávce, která je jeho domovem, a vertikální svět pro něj představuje životní nutnost. Nesoustředí se na závodní lezení, ale na projekty, z nichž čiší odkaz předchozích generací. Lezení jej ale živí a tak při cestách za dobrodružstvím brázdí celý svět, Česko nevyjímaje. Ve čtvrtek udělal jednodenní pražskou zastávkou tečku za cestou po východní Evropě a večer před odletem za oceán při show v zaplněném Lezeckém centru na Smíchově poskytl i rozhovor Sport.cz.

Jaký je váš vztah k českým skalám?

Poprvé jsem byl před šesti lety v Adršpachu. Byl to můj první lezecký výlet mimo Ameriku a byla to velká legrace. Prvně jsem se setkal s tak tradiční etikou a specifickým stylem lezení. (na českých a saských pískovcích není povoleno používání magnézia a postupové jištění je možné jen pomocí nekovového vybavení - smyček a uzlů - pozn. red.).

Překvapily vás zdejší pískařské zvyklosti? Výstupy na skalní věže bývají hodně psychicky náročné.

Byl to superšok! Koukali jsme se spadlými bradami, jak někteří klasici lezou dokonce bosí, zpocené ruce si místo sušení magnéziem utírají do kalhot a jako jištění strkají uzly do spár. Když jsme to viděli, tak jsme se zmohli jen na: No, do pr...e!

Sóloval jste už v té době?

Ano a docela hodně, ale spíše lehčí cesty. Dnes lezu sólo méně cest, ale zase si vybírám vyšší obtížnost.

Ptal jsem se proto, že vám zkušenosti s ovládáním psychiky při sólolezení musely přijít v Adršpachu vhod.

Přesto jsem se při lezení na českém pískovci pěkně vybál. Nejsem zvyklý lézt bez magnézia a měl jsem pocit, že mi každý chyt musí vyklouznout z ruky. A další věc je těžká orientace. Beze stop po magnéziu si člověk musí hledat cestu pomalu jako prvovýstupce. Také lezecký styl je jiný, já jsem hodné zvyklý na žulové spáry, u vás jsou spíš kapsy a lišty.

Jak jste dospěl ke svému přístupu k lezení? Závody vás třeba nikdy nelákaly?

Závodně jsem lezl jako hodně malé dítě, ale nebyl jsem v tom nijak extra dobrý. Sólolezení má v mé rodné Kalifornii svou historii a tradici, lezci jako John Bachar a Peter Croft patří mezi skutečné velikány. Vyrůstal jsem v této kultuře. A když jsem to poprvé zkusil, tak mě to oslovilo, prožíval jsem těžko popsatelný pocit.

Je pro vás cennější vylézt těžkou cestu s lanem, nebo lehčí sólo bez lana?

Beru jako významnější sólovýstupy. Když si vezmete sportovní lezeckou oblast, je tam jedna cesta vedle druhé a jedna téměř jako druhá. Jasně, taky mám radost, když se mi podaří vylézt nějakou opravdu těžkou sportovní cestu. Rozdíl ale pochopíte, když to zkusíte. Na konci sportovní cesty si řeknete: Fajn, dobrý. Ale když dolezete nějaké těžké sólo, tak se dostaví obrovská vlna euforie ve smyslu: Páni, tak to tedy bylo něco!

Nacvičujete cesty, které poté přelézáte bez lana?

Třeba při projektu sólopřelezu severozápadní stěny Half Dome v Yosemitech jsem cestu několikrát lezl s lanem, naposledy dva dny před sólovým výstupem. Ale že bych nacvičoval jednotlivé kroky, to ne.

Jak se vyrovnáváte se strachem? Ocitl jste se někdy v momentě, kdy jste si řekl: Tak tohle je konec?

Ještě jsem se nesetkal s tím, že by mi proběhlo hlavou: A teď umřu. Musíte poslouchat svůj instinkt a nejít do něčeho, z čeho máte od začátku špatný pocit.

Jakého sólovýstupu si nejvíc ceníte?

Asi posledního velkého projektu Triple v Yosemitech, kdy se mi podařilo za necelých devatenáct hodin přelézt tři legendární cesty ve velkých stěnách na Mt. Watkins, El Capitan a Half Dome.

Příznivci lezení vás znají z řady úchvatných dokumentárních snímků. Prozradíte, jak takové filmy vznikají? Lezete v nich „naživo"?

Je to různé. Někdy mě točí přímo při výstupu, ale třeba filmový materiál ze sóla na Half Dome vznikl až rok po samotném přelezu, kdy jsme do stěny vrátili se štábem.

Neruší vás štáb při vrcholné koncentraci?

Ani ne. Naopak jsem někdy rád, že tam kameraman visí a můžeme prohodit pár slov. A upřímně: oni se často bojí víc než já. (směje se)

Jak se srovnáváte se dvěma světy: na jedné straně ctíte tradiční lezecké hodnoty, na druhou stranu patříte mezi nejvýznamnější lezce současnosti a jako profesionál musíte plnit závazky ke svým sponzorům, k médiím...

Je pravda, že třeba natáčení filmů mě zprvu moc nebavilo, třeba opakování pohybů pro ideální záběr... Ale s většinou filmařů jsme dobří kamarádi, takže je to zábava. A když je při práci legrace, tak to je super. Myslím, že jsem si vybral dobře. Cestuji, poznávám svět a přitom lezu.

Alex Honnold
Narozen 17. srpna 1985 v Sacramentu, Kalifornie, USA.
Zajímavé výstupy: 2012 - spolu s Hansem Florinem rychlostní rekord v legendární cestě Nose na El Capitan (2:23:51 hod.), yosemitská Trojkoruna (Triple crown - Mt. Watkins, El Capitan, Half Dome) - sólo bez lana, 2008 - sólo bez lana severozápadní stěna Half Dome, 2007 - jako 21letý přelézá za jeden den vyhlášenou těžkou cestu Freerider na El Capitan, jako první po Peteru Croftovi přelézá za jeden sólo a bez lana yosemitské klasiky Astroman a Rostrum.
Pavel Novotný, Sport.cz

Zrušit


Časová osa: Ostatní

Filtr článků - Ostatní