Váňové se chystají posedmé na rodinný souboj při Velké pardubické. Syn legendárnímu tátovi neuhne

Vždyť Váňa starší 16. října oslaví 62. narozeniny a i Tiumenovi bylo už třináct. „Těžko ještě někdy seženu takového koně, takže spíš se přikláním k tomu, že víckrát na startu nebudu, ale nechme to teď pár dnů před dostihem bejt," mávne rukou. Váňa mladší stejně pochybuje: „Já s tím tátovým končením kariéry nevím, podobně mluvil i loni. Když se bude cítit dobře, proč by nejezdil dál."

V neděli na startu 124. ročníku Velké pardubické bude mít Váňova stáj hned tři koně a žokejův nejmladší syn pojede v sedle Sorose. „Připadá mi, že mu dávám nejlepšího koně, kterého mám. Soros se skutečně zdá v nejlepším cajku," tvrdí otec. „Jestli to říká jako trenér, který ho má v práci, tak to z něj snad cítí. Možná to ale tvrdí jen proto, aby nebyl takový tlak na něj s Tiumenem," reaguje třiadvacetiletý potomek.

Váňové se shodnou, že Velká pardubická je náročná na výdrž i psychiku koně. „Soros ji poběží poprvé, tam může být otazníček. Distanc 6900 metrů je unikátní, navíc se spoustou přechodů z trávy do oranice. Určitě se pokusím uplatnit vše, co jsem se v předchozích letech naučil. Musíte mít ale i štěstí. Když vám spadne volný kůň pod nohy, tak s tím stejně nic nenaděláte," říká Váňa mladší. „Takovou šanci synek při Velké asi ještě neměl," trvá si na svém otec.

„Pro mě je důležité, že mám koně, s nímž si věříme. Ale vždycky jsem jel v Pardubicích dobré koně. Juventus i Decent Fellow, to byli bombarďáci," říká Josef Váňa mladší, který jel Velkou pardubickou poprvé už před sedmi lety právě s Juventusem a tehdejší 5. místo zůstává jeho maximem. Otce jako soupeře potkal poprvé až o rok později, ještě nikdy nebyl lepší.

„Taky bych si přál triumf ve Velké, a nevím, jestli přijde letos, příští rok, nebo třeba nikdy," přemítá syn. „Bylo by to pěkné, kdyby letos vyhrál zrovna Pepča, ale ještě radši bych byl, kdybych vyhrál já. On má na to přece jen víc času," usměje se otec. „Tak jestli má táta fakt letos skončit, ať vyhraje a je to stylové. Během dostihu jsme ale normální soupeři a ohled na sebe nebereme. Že bych ho pustil před sebe a uhnul kvůli tomu, že je to můj táta? To ne, to bych ho určitě nenechal," uvažuje Josef Váňa mladší.

Nakonec se po úsměvném rodinném hecování oba shodnou, že nejlepší by bylo pozítří obsadit v Pardubicích první dvě místa. „Kdyby mladej vyhrál a já byl druhý, tak budu úplně stejně spokojenej, jako kdyby to bylo opačně. Vedle nás se ale na start postaví dalších dvacet, kteří také myslí na prvenství," přemítá Váňa starší.

Při své osmadvacáté jezdecké účasti na Velké pardubické by rozhodně nechtěl dojít do cíle pěšky, jako musel loni, když nešťastně spadl na poslední proutěné překážce. „Neřekl bych, že si ji Tiumen pamatuje. Při letošní kvalifikaci jsem ji pro sichr najel na druhé straně. Možná to udělám i ve Velké, jestli se tam dostanu, ale záleží na situaci," tvrdí.

Přípravu na slavný dostih letos u Váňů neměli. „Proč bych něco předělával na modelu, který funguje. Už to mám za všechny ty roky zmáknutý. Jde spíš o mě, abych nespadl v půlce dostihu z koně vysílením," usmívá se otec potěšený tím, jak rychle dosáhl správné hmotnosti. „Váhu už skoro mám, na doladění zbývá tak kilčo. Na jaře jsem byl na 72, teď mám 65 a tři čárky."

Syn ho nepokrytě obdivuje. „Táta je prostě dobrej. Narodil se pro dostihy, má je v sobě a ví, jak na to," říká a chvíli přemýšlí, co všechno po otci zdědil. „Občas jsem výbušný jako on, což asi není úplně dobře, ale někdy je lepší si zařvat, než to v sobě nosit. Vztah ke koním mám rozhodně po něm, ale to i po mámě, ona jim taky dala srdce i duši," říká Váňa mladší s tím, že se snaží nevnímat velká očekávání, která jej jako pokračovatele rodu provázejí.

„Jezdím, protože mě to baví a tohle je mi tak trochu ukradený," říká a přitom je smířený, že velké koňské impérium jednou převezme. „Šanci uhnout tomu dědictví asi nemám. Nikdy jsem ani neměl na výběr. Chtěl jsem jako malý hrát fotbal, ale musel jsem jezdit poníky a rajtovat. Dva synové mu od toho utekli, já jako nejmladší zůstal," přiznává, že neměl sílu tátovi říct ne.

„Teď jsem rád, že to dělám. Jestli ale jednou zvládnu sedmdesát koní a ještě komunikovat s lidmi, to se uvidí. Od táty občas slyším, že to všechno stejně dělá pro mě," usměje se Váňa mladší.