Jako fotbalem se neuživím, ale nestěžuji si, říká lezecký čaroděj Adam Ondra

Zase tak často ne, legenda je spíš spojená s vyšším věkem. Ale nikdy jsem si nepředstavil, že bych mohl být dvojnásobný mistr světa. Naopak jsem možná myslel na celkové vítězství ve Světovém poháru, kde jsem nakonec skončil třetí, ale i tak je spokojenost s uplynulou sezónou obrovská.

Určitě ten v lezení na obtížnost, kterou považuju za královskou disciplínu sportovního lezení. I proto, že jsem tělesnou konstitucí spíš boulderista a dostat se do vrcholné formy pro obtížnost je věc tvrdého tréninku. Zároveň tím, že jsem veškerý trénink věnoval obtížnosti, tak o to víc potěšilo, že jsem dokázal získat zlato i v boulderingu.

Je těžké říct, jaký typ je pro lezení ideální. Možná je lepší být menší, lehčí, s kratšími svalovými vlákny. To je z hlediska čisté síly asi výhoda. Já jsem spíš delší, ale vím, jak se hýbat. A i když nemám takovou sílu, tak někde dosáhnu dál. Takže určité fyziologické předpoklady asi mám, hlavně je ale umím využít. To je podle mě to nejdůležitější. Já mám třeba 185 cm výšky a stejně dlouhé rozpětí rukou. Což je dobré na chyty, které se berou zespodu, s delšíma rukama v poměru k tělu by to šlo hůř. Když ale má lezec 160 cm, tak aby někam dosáhl, už je třeba opičí index (rozpětí rukou mínus výška) mít.

Určitě jsou pohyby, které mám rád a dokážu využít je ve svůj prospěch. Umím třeba extrémně „vykozit" nohu, rád používám patu a mám silné palce. To hraje roli v dlouhých vytrvalostních cestách, kde při jiném úhlu úchopu pomocí palce dokážu odlehčit namáhanému předloktí.

Při sportovním lezení jsou cesty dobře zajištěné a těžké linie jsou většinou v převisu, takže případný pád je do prostoru. Je naprosto přirozené se bát, když je člověk nad jištěním a musí věřit lanu a karabinám. Ale tím, že jsem takových situací řešil milión, tak to pro mě nepředstavuje problém. Je to rutina.

Beru to tak, že smrtelně nebezpečný je sám život. Každý krok na ulici s sebou nese určitá rizika. Mám to nastavené tak, že jsou rizika, která jsem ochoten přijmout, jiná už ale ne. Například nejištěné sólolezení nejsem schopen akceptovat.

Nelezu jen sportovní cesty, pohybuju se i v horách nebo na pískovcových skalách se specifickým typem jištění, a několikrát se takové situace objevily. Sám sebe jsem ale překvapil, že jsem dokázal zachovat chladnou hlavu a lézt dál. Věděl jsem, že mohu stoprocentně důvěřovat vlastním schopnostem, navíc v těchto náročnějších podmínkách nelezu cesty na samé hranici svých možností.

Několik takových projektů je. V Norsku, v USA, v Itálii, ale také v Moravském krasu mám vyhlédnuté linie, které zatím nedokážu přelézt. Obtížnost se tam pohybuje zřejmě v dosud nevylezené klasifikaci 9c. Což je obrovská motivace k tréninku.

Žiju v Brně, studuju vysokou školu, trénuju. Nestěžuju si. Jediné, co mi chybí, je velká tréninková stěna pro lezení s lanem, jako mají třeba v Innsbrucku.

Jsem členem Českého horolezeckého svazu, který podporuje mou účast na závodech. Jinak mám vlastní, většinou zahraniční sponzory ze světa outdooru. Člověk se tím neuživí jako třeba fotbalem, ale pokud je mezi nejlepšími, tak si dokáže zajistit finanční svobodu. A může se věnovat tomu, co ho baví.

Nelezu kvůli tomu, abych byl známý. Baví mě to, že můžu na lidi zapůsobit a inspirovat je. To je krásné.