Článek
Nelitovala jste někdy toho, že jste od hokeje přešla k rychlobruslení?
Zažila jsem těžké chvíle, ale těmi si projde každý. Občas jsem si říkala, že jsem měla u hokeje zůstat. Později, když jsem vybojovala první juniorské medaile na mistrovství světa a zažila olympiády ve Vancouveru a v Soči, ty černé myšlenky samy zmizely. Třeba Vancouver pro mě byl v sedmnácti letech obrovskou zkušeností, kterou jsem pak zúročila v Soči.
Jak hodnotíte, po více než půl roce, svůj odchod do Nizozemska?
Byl to správný krok, ale to jsem cítila, už když jsem ho udělala. Trénovat s lidmi, které tu kolem sebe má, a v zemi, která je v rychlobruslení nejlepší na světě, to je velké pozitivum.
Změnila se hodně náplň vašich tréninků?
Tréninkový program je prakticky úplně jiný. Jde hlavně o to, jak je prováděna příprava na sprint. Ale velice dobře zúročuji v trénincích i v závodě vytrvaleckou přípravu z českého týmu. Za tu jsem velice ráda, protože některým holkám to chybí. A já ji v mladším věku měla. Za těch osm let byla ta příprava ideální.
Kde jsou tréninky těžší?
Asi v Čechách. Vytrvalostní část mi dávala dost zabrat. Moje tělo na to není stavěné, dlouhotraťařka ze mě nebude.
Častým problémem českých sportovců bývá jazyková bariéra. Učíte se holandštinu?
Samozřejmě. V týmu je nás devět děvčat, cizinky jsme dvě, ještě Japonka Nao Kodairová. Holandština je něco mezi angličtinou a němčinou, ke níž má ale přece jenom blíž. Gramaticky je snazší. Oni mají členy, ale neskloňují pády. Zvládám vcelku i jejich zvláštní výslovnost, z níž je hodně slyšet „ch". S čím mám problém, jsou slova, v nichž používají hodně souhlásek za sebou. Jsou si velice podobná, ale každé se vyslovuje jinak. V tom zatím tápu. Kolikrát mi nerozuměli, ani když jsem se ptala jen na cestu. Tři dny jsem se učila vyslovovat jména holek z týmu. Ze začátku mi z týmu posílali emaily anglicky, asi dva měsíce, pak holandsky. Překladač Googlu je můj největší kámoš.
Jak si vede v holandštině vaše japonská kolegyně?
Nao je na tom ještě hůř, z japonštiny je to větší skok. Ale je trpělivější. Já když něco říkám a dojdou mi holandská slovíčka, pomůžu si anglickými. Tomu rozumí všechny. Nao si dá čas, aby odpověď vypracovala celou v holandštině. Řekne to velice pomalu, ale všechno v holandštině. A děvčata na ni počkají, až jim to poví.
Co vám z domova nejvíc chybí?
Rodina. Jsem strašně ráda součástí skupiny a ráda si povídám. Tady to není ono, v týmu se mluví holandsky. Holky na to někdy zapomínají, takže jim spoustu věcí nerozumíme. Někdy jsem z toho otrávená, protože jim všechno nerozumím. Kolikrát přesně nevím, o čem je řeč.
S kým z týmu nejvíc kamarádíte?
Nejvíc s Margot Boerovou, ta je jako moje velká sestra. Ireen Wüstová je super člověk, také velká kamarádka, škoda, že od nás odchází. Thijsje Oenemaová, která získala na pětistovce bronz, je největší vtipálek. Celkově musím říct, že jsme si sedly, i když u devíti holek, a k tomu trenérka Marianne Timmerová, by někdo asi čekal, že se někdy pozabíjejí, ale my jsme fakt v pohodě.
Máte s sebou zásobu DVD s českými pohádkami a filmy, jak bývá u sportovců, kteří působí v zahraničí?
Nemám, moc na to totiž nejsem. Spíš si čtu, v holandštině samozřejmě. Třeba v pátek jsem si před závodem na kilometr četla příběhy Kačera Donalda. Občas jsem se ztratila, pak zase chytila, měla jsem z toho radost. Pohoda (smích). V televizi sleduji holandské pohádky, ale také pořady, kdy dole běží holandský text. Klidně si čtu i noviny. Snažím se co nejvíc vstřebat jazyk. Občas přinesu na trénink nějakou hlášku v místním jazyce. Kolegyně kolikrát žasnou, kde jsem ji vyhrabala, ale ocení to.
Dokážete si už zařizovat sama takříkajíc běžné administrativní záležitosti, které život přináší?
Na hlavu mi padá hodně věcí, musím sama za sebe komunikovat, k tomu ještě papírování, komunikace s naším rychlobruslařským svazem, s Petrem Novákem, s manažerkou našeho týmu v Nizozemsku. Pochopitelně si musím pohlídat věci kolem ubytování na závodech v zahraničí a víza. Přijela jsem například na Světový pohár do Berlína a neměli mě tam nahlášenou v hotelu. Museli jsme najít cestu i s mezinárodní federací.
Změnil vás ten necelý rok v Nizozemsku?
Docela ano, vyspěla jsem tím, že jsem sama v cizí zemi. Změnil se mi ten sportovní, ale hlavně normální život.
Na co jste si musela nejvíc zvyknout?
Na prvním soustředění, když jsem zjistila, že mají studené obědy, tak mě málem trefilo. Týden jsem chodila a říkala si: „Co já tu budu dělat?". Plácali si tam ty svoje sendviče a já myslela, že je to jen předkrm. Jenže oni se zvedli a šli do pokoje. Byla jsem z toho vykulená. Chvilku mi trvalo, než jsem si zvykla. Teď si je nemohu vynachválit. I v Česku už si udělám jednoduchý oběd, vajíčko, nebo omeletu. Doma kolem mě baští tradiční vepřo-knedlo-zelo a já si jím svůj sendvič.
Zaskočilo vás něco v Nizozemsku?
Když jsem přijela, radovala jsem se, že tu nejsou kopce. Potom jsem vyjela na trénink a tvrdě jsem bojovala proti větru, jela jsem průměr 20 kilometrů v hodině. Chtěla kolo zahodit do příkopu, znechutilo mi to trénink. Oni jsou tu na to zvyklí, jezdí spolu v háku. Když ale jedu sama dvě hodiny proti větru, a skoro stojím na místě, asi bych radši vyjela na kopec Strážný, i když jsem to stoupání neměla ráda. Také mi vadí místní zima, hrozně moc tu prší. Chybí mi i česká zima, kdy u nás v Podkrkonoší padal sníh. Tady mají jen tři roční období - jaro, léto a dva podzimy za sebou. Letos tu jednou nasněžilo a hodinu o tom mluvili v televizi ve zprávách. Párkrát jsem ale auto škrabala, občas mrzne.
Neříkala jste si někdy, že tady s tím praštíte a vrátíte se domů?
To zase ne. Našla jsem se tady. Mohla bych tu i žít, i v budoucnosti. Už odmala jsem měla myšlenky, že nebudu žít v Česku. Našla jsem si při rychlobruslení spoustu kamarádů v zahraničí, v každé zemi, která ho dělá, nebo kde se jezdí. Jako parta holek z různých zemí spolu jezdíme na dovolenou. Vlastně i můj soukromí život je jednou nohou v bruslení.
Kde v Heerenveenu bydlíte?
V pronajatém bytě, asi deset minut od haly, autem to je jen pět minut. Bydlím na hlavní ulici do centra, v jedné části domku, je to super. Když neprší, jezdím na trénink na kole. Sama si i vařím, snažím se to naučit. Něco jíst musím. Mám ráda maso, snažím se ho jíst i tady. Z místních jídel si udělám stamppot, což je kaše s párkem. Je to moc dobré.
Máte tu přítele?
To je poslední, na co bych teď myslela. Jsem tu sama.
Nizozemsko je zemí, kde se jezdí nejvíc na kole...
Na kole tu jezdí všichni, ráno školáci v houfech proudí do školy, rodiče vozí děti vepředu i vzadu. Ráno jsme tu jediná, kdo jezdí v čepici, ostatním vlají vlasy a mají červené tváře.
Cestujete ve volnu i po Nizozemsku?
Sama jsem byla v Amsterdamu, jako turista. Docela mě zajímají památky.
Sezóna se blíží ke konci, jak to s vámi bude v té příští?
To je otázka peněz. V týmu chtějí, abych tady zůstala. Můj manažer a manažerka týmu Continu už na tom pracují. Doufám, že se to podaří domluvit.
Trénování a hlavně život v Nizozemsku ale něco stojí...
Bylo to hodně zajímavé. Musela jsem použít svoje osobní peníze. Firma Continu je největší sponzor týmu, bez něj by to nebylo možné. Tým mi platí například starty na závodech Světového poháru. Jen ze svého bych to neutáhla. Reprezentuji Česko moc ráda, jsem na to hrdá. Důležitá je pro mě pomoc i odtud.
Studovala jste sportovní Gymnázium v Jilemnici, toho jste nechala?
Kdepak, jsem ve čtvrtém ročníku, brzy mě čeká maturita, ale tím, že žiji v Nizozemsku, vznikla komplikace. Zkoušky jsem vždycky dělala až po sezóně. Teď nevím, kdy budu maturovat. Vybrala jsem si češtinu, angličtinu, teorii sportovní přípravy a základy společenských věd. Jsem spíš humanitní typ, čísla mi moc nejdou. Věřím, že to nakonec zvládnu.
