Článek
Už víte, jestli se vám narodí chlapeček, nebo holčička?
Zatím ne přesně, ale spíš to vypadá na holčičku. Z toho má největší radost Julinka. Jednak bude mít sestřičku a už ví, jak se bude jmenovat. Vybrala jméno Elsa z pohádky Ledové království, která se jí teď nejvíc líbí. Je velkorysá, dala nám prostor. Řekla, že ať se rozhodneme pro jakékoliv jméno, pro ni to bude královna Elsa.
Kdy Elsu čekáte?
(smích) Uvidíme, jestli Elsu, ale narodit se má v listopadu.
Byl třetí přírůstek do rodiny tím hlavním důvodem vašeho rozhodnutí ukončit kariéru?
Ne tak úplně. Spíš se sešlo víc důvodů. Po březnovém mistrovství Evropy, kdy jsem vážně a nadlouho omarodila, mi lékař řekl, že jedním z důvodů je velké vyčerpání organismu. To byl prvotní a dá se říct i hlavní důvod. Sport za obětování zdraví nestojí. Po patnácti letech střílení jsem si řekla, že to bylo krásné, ale bylo toho dost, a rozhodla se kariéru ukončit. Krátce nato jsem se dozvěděla, že jsem těhotná. Bylo to neplánované, ale o to krásnější překvapení, což mé rozhodnutí jen stvrdilo.
Bylo těžké říct: Končím?
Ani ne. Říkala jsem si, že jednou to z nějakého důvodu přijde. Tak se to stalo a utnula jsem to, ale střelba mi nechybí, mám jiné životní radosti.
Na co se teď nejvíc těšíte?
Začala jsem novou kapitolu života. Pracuju jako wellness koordinátorka v americké firmě Shape, působící v Česku. Vyrábíme nárazníky do aut. Netušila jsem, jak moc mě ta práce bude bavit. Chci si také užít dětí. S Julinkou chodit do školy, na její florbalové tréninky a na flétnu. Samozřejmě mě potřebuje i Martin. Jako aktivní sportovkyně jsem dětem nemohla věnovat tolik času, kolik bych sama chtěla. A ráda říkám, že ohromně mi pomáhá manžel. Zvládá se starat o nový dům, který si rekonstruujeme v lesích kousek od Rokycan, přebaluje, vaří... Je báječný. Těším se na normální rodinný život. Pro nás to bylo těžké, jezdili jsme na stejné závody a bylo třeba zabezpečit rodinu. Obě babičky se snaží, ale jedna žije v USA a druhá v Austrálii.
Manžel bude pokračovat v kariéře?
Ano, reprezentuje Spojené státy. Už vybojoval v malorážce účastnické místo pro olympiádu v Riu. Budu mu fandit a snažit se vytvářet co nejlepší zázemí.
Zvládla jste se vrátit po prvním i druhém dítěti. Nezkusíte to přece jenom po třetím?
To už opravdu ne. Neumím si představit, jak bych to zvládala. Se třemi dětmi už návrat opravdu neplánuju. Něco bych musela šidit, a to jsem nikdy nedělala. I na nejobyčejnější závody jsem se připravovala poctivě a odstřílela je naplno. Neumím dělat něco jen tak... Nebudu střílet ani pouťáky. Vždycky jsem chtěla vyhrávat, být nejlepší. Ve vzduchovce také není moc závodů, v nichž bych nebyla ve finále. Stojí to spoustu sil, a ty teď chci věnovat rodině.
Trenéřina by vás nelákala?
Kdepak! To bych si nepomohla. Je to ještě víc stresující, než když střílím sama. U seniorské reprezentace si to vůbec neumím představit. Možná jednou, až děti vyrostou, se podělím o svoje zkušenosti s mladými střelci, ale to je daleko.
Vyhrála jste všechno, co se dalo. Nescházela vám už motivace?
Nescházela, závody mě bavily, ale vadil mi ten čas strávený mimo rodinu.
Jaký závod vaší kariéry stavíte nejvýš?
Moc ráda vzpomínám na všechny závody, které se mi povedly, a zejména na takové, kdy jsem před sebou měla těžký úkol a zvládla jsem ho. Samozřejmě velmi ráda vzpomínám na Lahti 2002, kde jsem se stala poprvé mistryní světa mezi seniorkami, i na olympijský bronz z Atén, po němž jsem poznala Matta, nebo na Peking, odkud jsem si přivezla zlato a stříbro. To ale hlavně proto, že šlo o olympijské medaile, jinak opravdu mezi úspěšnými velkými závody rozdíly nedělám. Zejména po zlatu v Pekingu pro mě byl těžký každý další závod. Celkově je krásné, že jsem tolik let vydržela ve světové špičce.
Ke střílení vás přivedl váš otec Petr Kůrka, několikanásobný mistr světa, nyní trenér australské reprezentace. Co říkal vašemu rozhodnutí skončit?
Souhlasil, říkal, že už je čas. Dělal si legraci, že jsem měla skončit dřív... Ale určitě ho trochu mrzí, že už mě neuvidí závodit a nebudeme to prožívat spolu.
Vy jste začínala jako plavkyně. Byla byste v bazénu také úspěšná?
Nebyla, to jsem pochopila brzy, proto jsem s plaváním už ve třinácti skončila a v patnácti začala střílet. A hlavně... Kdybych plavala, nepoznala bych tak báječného chlapa, jako je Matt.
Nepřemlouval vás někdo, abyste vydržela alespoň do Ria?
Přemlouvali mě hlavně lidé od sportovní střelby a já je chápu, ale nepřemluvili. Říkala jsem, že až přijde ten moment, tak kariéru utnu. Ta chvíle přišla. Už budu jen fandit.
Je nějaký sen, který jste si střelbou nesplnila?
Takový opravdu není. Můj velký sen bylo nastřílet absolutních čtyři sta bodů někde, kde se to ještě nikomu nepodařilo. A povedlo se mi to na olympiádě v Pekingu, kde jsem nasázela těch čtyři sta a k tomu přidala i finálový olympijský rekord. Vzhledem k tomu, že se pak změnila pravidla, zůstanu zapsaná v rekordní listině už navždy. I to je přece krásné...
