Článek
Choval jste v sobě malinkou naději, že vzorek B bude negativní? Nebo jste byl smířený s osudem?
Naděje trvá, dokud vám ji nevezmou. Mně ji nyní vzali. Ale myslel jsem, že to takhle dopadne. A mojí smůlou už to takhle je. Sám sebe se neustále ptám, proč se na mě tolik lepí.
Dostává se vám odpovědi?
Ne, žádnou neznám. Je to všechno neuvěřitelné, vždyť o triumf ve Velké jsem přišel skoro už potřetí. Tehdy mi to vzali, jak mi pan Váňa zkřížil dráhu. Teď už je to potřetí, což je extrémně moc.
Co uvnitř cítíte?
To samé, co poslední tři měsíce. Obrovské zklamání. Nyní se to definitivně potvrdilo, člověk to musí přijmout, jinak by se z toho zbláznil. Chce to čas, než to přebolí.
Máte chuť pokračovat?
Nemá to smysl. Člověk něco léta buduje, bojuje o výhru ve Velké celý život... Když mi to už potřetí vezmou, co bych chtěl ještě dokazovat? Nemá to smysl, nemám energii. Člověk potřebuje vzpruhu do žil, jako jsem ji dostal v říjnu, kdy jsem vyhrál. Radoval jsem se, těšil jsem se na obhajobu. Ale doping mě svalil na zem, nemá cenu pokračovat.
S dostihy tedy definitivně končíte?
Určitě. Na koni už mě nikdo neuvidí.
Nemáte chuť ještě jednou se vzepřít osudu?
Ran bylo už tolik, že ne. Normální člověk by to vzdal už po první diskvalifikaci s Amant Grisem, já jsem ještě bojoval, zakousl jsem se. Ale tohle je moc, je to nad lidské síly.
Látky a jejich míra v moči Niklase však jeho výkonnost neovlivnili. Je alespoň toto lehké zadostiučinění?
Co to znamená? K čemu mi to je? Možná si ani nikdo nevzpomene na pana Váňu, že dostih vyhrál osmkrát, ale každý si vzpomene na věčného smolaře Stromského. Žil jsem pro to, abych byl jednou vyrytý na vítězném poháru. A když už tam skoro jsem, zase o to přijdu.
