Kanec Januš zaokrouhlil rekord na 110 medailí

„Pořád tomu počtu medailí nemohu uvěřit. Víc než ty cenné kovy mě těší, že jsem ve svojí kariéře něco dokázal a mám zkušenosti, které rád předávám mladým. Ti si dnes lehce dokážou zjistit, čeho vůbec ten Januš dosáhl. A respektují pak, co jim říkám a učím je," přiznal Januš.

Ve sportovní střelbě se říká, že družstvo dělá ten třetí, tedy papírově nejslabší člen týmu. Do Györu jel se zkušenými matadory Miroslavem Janušem a Bedřichem Jonášem junior David Pokorný, syn nejúspěšnějšího trenéra této disciplíny. V podstatě se s medailí moc nepočítalo. „O to větším byla v klasické disciplíně 30 plus 30 ran překvapením. David měl na muže poměrně nízké výsledky, ale střílel stabilně, bez velkých výkyvů, tak jsme ho vzali jako třetího. Nikdo lepší ani v tu chvíli nebyl k dispozici, když dlouholetý člen týmu Josef Nikl skončil," netajil problémy disciplíny Januš. Poté, co byl běžící terč vyřazen z olympijského programu, střelců ubývá. Není o něj valný zájem ani mezi mladými.

„V případě Davida Pokorného jsme vycházeli z předpokladu, že když my dva s Bedřichem nastřílíme to, co běžně dokážeme, nebo raději ještě přidáme nějaký bodík, a David zastřílí svůj průměr, na který jsem ho jako trenér připravoval, pak by to mohlo na bronz vyjít. David je ohromný dříč, učí se, poslouchá a jde stále nahoru. Nakonec z toho byl jeho osobní rekord a dokázal, že úspěšné družstvo dělá ten třetí," usmíval se Januš.

Januš neměl před šampionátem nejlepší formu... „Vzduchovka není moje disciplína. S přibývajícími roky mi slábne zrak, prostě na drobounký terč špatně vidím. V malorážce jsem na tom díky zvětšení mnohem lépe. Optimální formu ve vzduchovce už nemám pět let. Na vzduchovku do Györu jsem jel, řekněme, jako dvojka. A ono to vyšlo. Takový výsledek jsem netrefil už moc dlouho," přiznal.

V Györu mu však chyběl kousíček k boji o individuální medaili. „To byl můj nejlepší výsledek ve vzduchovce za posledních pět let. Šampionát se mi v tomto ohledu po letech docela povedl. Na loňském mistrovství Evropy mi chyběl k medaili jeden bod a přišel jsem o ni také až v rozstřelu. Když vám chybí desetinka bodu, abyste se rozstřeloval o zlato, zamrzí to, ale pořád to znamená, že jsem nahoře. Mně ty rozstřely na dvě rány moc nejdou, a asi to lepší nebude. Není to totiž jen o očích, ale zejména u vzduchovky o pohybu. Už zkrátka nejsem nejrychlejší a ani nebudu. V malorážce ale mám k medailím přeci jenom blíž," dodal.

Od patnácti let je v reprezentaci, prošel všemi kategoriemi, stal se legendou. Dva roky už mluví o ukončení kariéry, ale jak ukazuje poslední medaile, na tento krok má ještě čas.

„Dohodli jsme se s velitelem plzeňské Dukly Bohumírem Pokorným, mým trenérem z dob největší slávy českého běžícího terče, že budu ještě pokračovat a připravovat mladé kluky, kteří by měli o běžící terč zájem. Jedním z nich je jeho syn David, další dva střílí zájmově a zkoušíme i dvě děvčata. Chceme u nás udržet tuto disciplínu, dokud to bude možné. Trénuji také pistoláře, i když jsem pistolové disciplíny závodně nestřílel. Nenaučím je techniku spouštění, ale připravím je psychicky na závod, naučím je míření," vysvětlil svoji pozici Januš.

Ve vzduchovce v Györu skončil nejlépe z týmu. Z olympiády v Atlantě si přivezl bronz. V poslední době se mluví o tom, že by se právě vzduchovkový běžící terč, jako závod smíšených dvojic, mohl vrátit do olympijského programu. Možná... Ale nereálné ambice si Januš už nedělá.

„Jako trenéra by mě olympiáda určitě lákala, ale jako závodníka... To už těžko, i když já se řídím pořekadlem: Nikdy neříkej nikdy. Nejsem však moc velký optimista, že by se to povedlo. Byl jsem u toho, když se běžící terč střílel pod olympijskými kruhy v Aténách naposledy. V každém případě by znovuzařazení do olympijského programu pomohlo vzkříšení této disciplíny. Přibyly by finance, mohli bychom znovu nabírat děti, byly by lepší podmínky pro trénink. Pomohlo by to i Dukle, která táhne běžící terč sama. U toho bych byl rád," netajil svoje přání.

„Jsem vděčný, že mám možnost dál střílet a hlavně zůstávám u střelby jako trenér. Mě tahle práce s mladými ohromně chytla, naplňuje mě a baví, zejména když vidím, jak jdou výkonnostně nahoru. Když po závodě, v němž uspěli, přijdou a řeknou, že zkusili to, co jsem jim poradil a ono to fungovalo, je to moc příjemný pocit. Možná krásnější, než když vyhrajete medaili," uzavřel naše povídání Miroslav Januš.