Článek
Vezměme víkend od sobotního začátku. Pětistovku jste výborně rozjela, ale pak jste zpomalila, čím to bylo?
Nevím... Možná tím, že jsem zvyklá jezdit pětistovku se silnými soupeřkami, které mi vlastně pomohou, i když s nimi prohraji. Před Ruskou Voroninovou jsem brzy vedla, po třiceti metrech mě to nějak ukolébalo a nebyla jsem schopná jet rychleji. Ten čas 40,11 sekundy nebyl až tak špatný, ale měla jsem jet pod čtyřicet a bylo by to jiné. Soupeřky jely velmi rychlé časy.
Co vám po závodě letělo hlavou?
Bylo mi hrozně. Seděla jsem v šatně a slzy byly na krajíčku. Věděla jsem, že je to špatné. Soupeřky měly velký náskok, já byla třináctá... Hned na mne nastoupil trenér Petr Novák a dlouho mě přesvědčoval, že se nic hrozného nestalo, je to čtyřboj a šance na medaili pořád existuje. Stejně tak se mě snažila podpořit kolegyně Nikola Zdráhalová, která byla také rychlejší než já. Bráška Milan mi napsal sms, že to nemám vzdávat. V té šatně jsem si uvědomila, že nejde o mne, ale o lidi, kteří mi fandí, stojí za mnou a podporují mě. Kvůli nim musím bojovat. Věděla jsem, že přede mnou je v sobotu ještě tříkilometrová trať a všechno končí nedělními pěti kilometry a tyhle tratě umím. Ti lidé mi pomohli převrátit moje myšlení, i když jsem hrozně tvrdohlavá.
Takže na trojku jste šla už v pohodě?
Říkala jsem si, že když už nemám šanci na medaili, i když mě všichni přesvědčovali, že mám, musím alespoň zajet kvalitní čas sama pro sebe. To se povedlo a vyhrála jsem ji.
Pomohlo vám, že jste vlastně ze svého pohledu už neprožívala stres boje o medaili?
Něco na tom je. Nebyla jsem tak svázaná, jako na pětistovce. Nemusela jsem si opakovat, že musím zajet. Říkala jsem si, že buď se to povede, a šanci oživím, nebo to bude zkrátka špatné. Nešla jsem do závodu nervózní.
A bylo z toho i první letošní vítězství nad Ireen Wüstovou na trojce...
To bylo úžasné! Letos jsem ji od začátku roku na trojce neporazila. Když jsem viděla, jak to rozbalila, vůbec mě nenapadlo, že bych mohla být rychlejší, a ono se to stalo. Byl to moc příjemný pocit, i když jsem věděla, že titul mistryně světa si vzít nenechá.
Na patnáctistovce jste porazila další medailovou kandidátku De Jongovou. Věřila jste poté, že když vám vyjde pětka, můžete ještě získat medaili?
Patnáctistovka byla hrozně důležitá. Věděla jsem, že pokud se chci poprat o bronz, musím De Jongovou porazit, nebo to musí být fifty fifty. Po projetí cílem jsem se ohromně radovala. Zajela jsem svůj nejlepší čas v sezóně na téhle trati 1:56,15 minuty. V tu chvíli jsem cítila, že když dobře zajedu pět kilometrů, šance na bronz je reálná.
A na pěti kilometrech jste soupeřky rozdrtila, jako jediná jste jela pod sedm minut. Napadlo vás, že můžete mít i lepší medaili, než bronzovou?
Pár lidí mi říkalo, že by se dalo jet i na stříbro. Uvěřila jsem jim a zabojovala. V posledních dvou kolech jsem ze sebe vymáčkla úplně všechno a bylo to znát. Po tom, jak jsem šampionát začala, pro mne bylo neuvěřitelné, že mám na krku stříbro, že jsem to vytáhla ze třináctého na druhé místo. Pořád mi to připadá neskutečné. Tak dramatický závod jsem už dlouho nezažila.
Dá se říct, že někdy může mít v jistém ohledu stříbro větší cenu než zlato?
Nevím, jestli větší cenu, ale pocitově svým způsobem ano. Tohle stříbro patří víc lidem kolem mne, kteří mě podrželi, i když jsem ho vyjela na trati já. Pro mne je opravdu neskutečné. Bez nich bych to nedokázala.
Před šampionátem jste říkala, že vás zlobí pravé koleno...
Zlobilo celý šampionát, ale na moje výkony to vliv nemělo. Na trati jsem ani nevěděla, že nějaké koleno mám. Doufám, že vydrží ještě týden do finále Světového poháru ve Stavangeru. Sice už jsem svěťák vyhrála dopředu, celkem po jedenácté, ale chtěla bych se tam prezentovat co nejlepším výkonem.
