Článek
„Radši bych brala bronzovou než bramborovou. Ale i tak je to pro mě velký úspěch, protože jsem se ke stolnímu tenisu vrátila po dvou letech. Pořídila jsem si miminko, vrátila se zpátky a být čtvrtá na paralympijských hrách, to je taky hezké,“ řekla smířlivě.
V říjnu roku 2005 se jí narodil syn, jeho otcem je paralympijský vítěz ze Sydney v soutěži družstev, Gilles de La Bourdonnaye. Právě kvůli němu se pár stolních tenistů stěhoval až do daleké Číny. „Manžel dostal pracovní nabídku, kterou jsme nemohli odmítnout. Pro něj to byla skvělá příležitost. Tak jsme se sem přestěhovali i s miminkem a jsme tady spokojení.“
Přesto Michala přiznává, že žít v Číně je něco zcela jiného: „Život v Číně, to je úplně extrémně diametrálně odlišný život než v Evropě. Číňani mají úplně jinou mentalitu než máme my. Ale je to skvělá zkušenost tady žít. Člověk zjistí, co je pro něj důležité,“ říká La Bourdonnaye.
Od syna vzdálená 600 kilometrů
Kvůli paralympiádě v Pekingu neměla žádné problémy s aklimatizací, přesto pro ni život v Číně během her není jednoduchý. „My s manželem jsme tady ve vesnici. Gilles je na jiném baráku, já jsem na jiném baráku a miminko máme 600 kilometrů od Pekingu s čínskou chůvou,“ popisuje nelehké soužití. I když se jí po synovi, kterému v říjnu budou tři roky, hodně stýská a těší se domů, paralympijské hry v Pekingu si nemůže vynachválit. „Paralympiáda v Pekingu je super. Dobrá organizace, lidi jsou ochotní, milí. Atmosféra je tu neuvěřitelná, to v Aténách nebylo. Tam nebyl nikdo v hale, tady je plno, všichni povzbuzují,“ vyzdvihuje fakt, že téměř na všechny soutěže je vyprodáno.
Ona sama skončila v soutěži jednotlivkyň s nejnižším stupněm handicapu těsně pod stupni vítězů. Přesto dosáhla poprvé v kariéře na paralympijských hrách většího úspěchu než její manžel Gilles de La Bourdonnaye. „Jenže vyrovnat se mu, to bude hodně těžké. On už má tolik vítězství za sebou… Ale jsem mladá, tak třeba v Londýně,“ doufá sedmadvacetiletá hráčka.
Její manžel startoval už na paralympiádě v roce 1992 v Barceloně, kde v individuální soutěži vybojoval bronz, stejně jako o čtyři roky později v Atlantě. Na dalších hrách se mu víc dařilo jako členovi francouzského družstva, které triumfovalo v Sydney a stříbrné medaile bralo před čtyřmi lety v Aténách. „Pro něj je letošní vyřazení ve čtvrtfinále velké zklamání. Hodně se na to připravoval, měl na medaili, ale dostal úplně nejtěžší los. Bohužel se nezadařilo, čtvrtfinále je vždycky nejtěžší,“ posteskla si jeho manželka.
Hádat se? Jen na tréninku
Soužití dvou stolních tenistů je podle jejích slov bezproblémové, u domácího stolu prý žádné výměny nepadají. U toho pingpongového už je to ale jiné: „My se s Gillem nikdy nehádáme. Jen když jdeme spolu na trénink, tak jsme schopní se pohádat. Já to beru moc vážně a on to zase hraje pro radost. Já se pak rozčiluju pokaždé, když zkazím balónek a jemu se to nelíbí.“
Oba dva žijí v zemi, kde je stolní tenis národním sportem. Přesto nemá Michala La Bourdonnaye šanci poměřit své síly s nejlepšími hráčkami světa. „Paradoxní je, že tady žiju, ale s Číňankami vůbec nehraju. Nemám prostě s kým hrát, takže hraju s manželem, což samozřejmě není stejná hra jako ženský ping pong. Ale je to taky super, zase jiná příprava. Bohužel jsme v Číně nenašli sparing partnery. Tady neexistují nějaké kluby, jen taková centra, kam si chodí lidi zahrát. Chodí tam ale třeba jedenáctileté děti, to pro mě nejsou soupeři,“ vypráví účastnice třetích paralympijských her. Na těch v Pekingu jí čeká ještě soutěž družstev, ve které se představí s Jaroslavou Janečkovou.
