Rubriky:

Tenis

Štěpánek: Čekají mě tři nejdůležitější dny v kariéře

2. prosince 2009 16:47

Ruku na srdce, nebýt Radka Štěpánka a jeho návratu do týmu v roce 2007, mohli být teď čeští tenisoví fanoušci v klidu a forma Rafaela Nadala by zajímala nejspíš Argentince nebo Francouze. Minulý týden bylo Štěpánkovi 31 let a rodák z Karviné moc dobře ví, že nastala chvíle, pro kterou pod tátovým dohledem odmalička dřel.

 

Petr Sznapka, ČTK

Byl tenis od začátku osudová volba?

Veškerý volný čas jsem trávil na tenise nebo s klukama za barákem. Měl jsem skvělý dětství, ve kterém jsem zažil všechno. V zimě jsme stříkali vodu, abychom měli led, loupili jsme jablka ze zahrad. Tenis ale převažoval a jsem rád, že to tak dopadlo. Já byl dokonce tak vyčůranej, že abych nemusel chodit brzo z tenisu, dělal jsem úkoly hned po hodině o přestávkách. Žádný blbosti, ale pěkně v lavici a psal jsem.

Vzpomenete si ještě, jaká byla vaše první raketa?

No, jéje. To byla Stomilka s červeným prostředkem. Jsem s ní i na své první tenisové fotce. Nahatej, držím raketu jako naběračku.

Nestýská se vám někdy po těch dětských časech?

Pamatuji dobu, kdy se nás v Přerově scházelo patnáct kluků a mezi sebou jsme se mydlili celý den. Všichni se hnali dopředu. Opravdu velká konkurence. Musím zamáčknout slzu, ale já byl asi v poslední generaci, kdy existovalo takové to selské nadšení rodičů pro hru. Naši se mnou absolvovali všechno. Dnes rodiče dětí víc pracují, jsou vytíženější. My taky měli školu a pak sport. Jiná lákadla neexistovala. Nekoukali jsme se do obrazovek. Maximálně na Večerníček, v neděli na Studio Kamarád, ve čtvrtek Magion (napodobuje znělku). A občas Jů a Hele.

Tenista prý musí vyrůst na zdi. Bylo to stejné i ve vašem případě?

Tam jsem trávil hromadu času. Byl jsem strašidelně otravnej, pořád jsem chtěl hrát se staršími a přemlouval je. Měl jsem už tehdy takovou tu zdravou drzost. Když se mnou nikdo nechtěl hrát, tak jsem odběhl s brekem na zeď a tam jsem mlátil do tmy. Pak musel přijít táta a odtáhnout mě domů. To jsem brečel zase, že ještě nechci… Pořád mám k tenisu stejnou lásku, a baví mě to stejně, ne-li víc.

Litujete něčeho, co jste mohl udělat jinak?

Určitě. Ta opravdová kariéra začala až ve čtyřiadvaceti, těm ostatním v sedmnácti, osmnácti... Ale vždycky to má nějaký důvod. Všechno má svůj čas.

Kdy vám poprvé došlo, že byste mohl být profesionálem a tenis obživou?

Já nikdy nebyl na prvních místech žebříčku. Od deseti do šestnácti let vládli jiní kluci. Pak přišel nejdůležitější krok do mužů, na satelity. A většině hráčů se to nepovedlo. Já ale věděl, že hraju jiný tenis než ostatní, kteří do toho mlátili zprava zleva a pořád stejně. Já se snažil hrát hlavou, i když techniku jsem neměl tak vypilovanou. Měnil jsem rytmus hry už v pěti letech a chodil jsem na síť. Tvořil jsem hru. Že se tenisem budu živit mě samozřejmě napadlo.

Na kurtu jako jeden z mála vždycky ukazujete velké emoce. Odmalička?

Mě táta vždy držel zkrátka. Nikdy jsem nedostal pohlavek, že jsem hrál špatně. To se mi nestalo. Já vždycky dostal za chování! A pokaždé oprávněně.

Čili jste byl takový hodný puberťák.

Měl jsem telecí období, ale ne, že bych chodil na diskotéky a vracel se v pět ráno. Mám velký respekt z drog, kouření a tak podobně. To není můj šálek kávy, od toho jsem se držel daleko.

Kompletní verzi rozhovoru najdete ve čtvrteční daviscupové příloze Deníku Právo.
Marek Burkert (Barcelona), Právo

Zrušit


Časová osa: Tenis

Filtr článků - Tenis


Podsekce:

       
  • US Open 2017 - muži
  • US Open 2017 - ženy
  • Davis Cup 2017
  • Fed Cup 2017

Načítám data
Vyčkejte prosím, načítám data..