Článek
Český tenis vedete už ve čtvrtém období. Co považujete za svoje hlavní úkoly ve funkci prezidenta svazu? Je to stejná priorita jako v minulých letech. Udržet vysokou úroveň českého tenisu v až brutálně konkurenčním globálním prostředí. Tenis se hraje na celém světě, Davis Cup v loňském roce hrálo 156 federací. Prioritou je a bude podpora mládeže, juniorských akcí a samozřejmě týmové reprezentace.
I když opozice je v tenisovém hnutí velmi malá, nabídnete jí nějakou formu spolupráce nebo budete tuto skupinu ignorovat? Víte, já vlastně nevím, co je to tenisová opozice, jak jí mám definovat, nejsme totiž v politice, ale ve sportu. Pokud bychom hovořili třeba o opozici v oblasti metodiky, výuky tenisu, přípravy hráčů a trénování, určitě bych každou opozici vítal, byla by jenom ku prospěchu věci. Pokud budeme opozici definovat, jako spolek věčně nespokojených, kteří všemu rozumí a všechno na světě by uměli dělat nejlépe, pousmějme se a věnujme se podstatným záležitostem. Nicméně, pokud „opozicí“ nazveme všechny ty příživníky a parazity, jejichž prioritou je podvádění, okrádání a třeba i falšování cesťáků na krajskou valnou hromadu, těm je potřeba se vší parádou ukázat „kde je sever“. I to je jedna z povinností prezidenta.
Tenis je dnes ekonomicky nejlépe zajištěným sportem u nás. V čem spočívá kouzlo, jímž dokážete získat partnery a prozradíte, s jakým rozpočtem hospodaří? Nikdo si neumí představit, jaké pavučiny musíte vytvořit a jaké cestičky musíte vyšlapat, aby se vám to podařilo. A také, jak je celé to zákulisí strašně křehké, postavené na osobních vztazích a závislé na vaší síle a energii. Žijeme v ekonomice omezených zdrojů, kde prostě peníze neleží na chodníku. Je zde velké množství proměnných, nekonečné množství vstupů a otazníků. Nevím, kolik dá stát do sportu, kolik firem padne, koho čeká bankrot, koho krize položí na lopatky. Spousta firem krátí brutálně reklamní rozpočty, dokonce jsou rušeny marketingová oddělení některých firem… Chcete-li ustát tu šílenou bitvu o peníze, kterých obecně ubývá v souvislosti s celosvětovou finanční krizí a recesí, musíte zvládnout a vydržet víc než jiní.
Konkrétně... Musíte mít energii, respekt a kontakty. A musíte být důvěryhodný a silný partner. Musíte dodržet dané slovo. Musíte umět nabídnout svůj produkt, ale i svoji osobu a pohodlí. A to 365 dní v roce. Musíte mít nápady, cit pro situaci, empatii. A hlavně kamarády a přátele, v top byznysu i politické oblasti napříč spektrem, se kterými máte dlouholeté pevné nekonjunkturní vztahy. Musíte tvrdě pracovat. A znovu opakuji, musíte mít přirozený respekt, nikoliv placené PR. Pak můžete obstát. Kdo brečí, moc toho nedokáže.
Tenisté jsou velké individuality, jak těžké je získat ty nejlepší pro týmové soutěže Davis Cup a Pohár federace? Reprezentace v týmových soutěžích by měla být pro každého hráče čest. Samozřejmě, hráči mají po celý rok velmi nabitý program a týmové soutěže jsou pro ně velmi náročné, mnohdy vyčerpávající. Přesvědčovat je naštěstí nemusíme, každý hráč má svoji smlouvu, dohodnout se musíme pouze na podmínkách. Někdy musíme bohužel podmínky negociovat s agenturou, která hráče ve všem zastupuje, takže si vlastního hráče musíme „koupit“ na utkání naší reprezentace za cenu, na které se dohodneme. Je to paradox, ale to jsou pravidla světového tenisového byznysu a nám nezbývá, než je respektovat.
Kolik stojí třeba start Berdycha v Davis Cupu? Hráči první desítky stojí národní federaci až 250 tisíc dolarů. Je to paradox, ale to jsou pravidla světového tenisového byznysu. Naštěstí to není náš případ. Třeba Berdych, díky tomu, že ho zastupuje pan Černošek a on sám chce reprezentovat, řeší tuto problematiku přímo s agenturou. Spolupráce mezi svazem a Českou sportovní je velmi dobrá. Za jednu dnes už bývalou hráčku na Fed Cup jsme za jeden zápas museli zaplatit 40 tisíc dolarů, což bylo v přepočtu 720 tisíc korun. A to ještě musím dodat, že požadavek byl původně dvojnásobný, tedy skoro 1,5 milionu korun!
Zasahujete do práce nehrajících kapitánů? Nehrající kapitáni mají své pravomoci a odpovědnost zakotveny ve smlouvě s Českým tenisovým svazem. Smlouva jim zaručuje vysokou autonomii, nicméně, těžko si umím představit, že by přišli s něčím, co by bylo naprosto nelogické, nebo proti zdravému rozumu a vedení ČTS, tedy nejen prezident, ale i Výkonný výbor by to nechal jen tak. Výkonný výbor schvaluje kapitánům nominace a zrovna tak zprávu o utkání. Do práce kapitánů jako takové nezasahujeme. V posledních letech se v podstatě žádné zásadní problémy neobjevily a spolupráce s kapitány má svůj řád a pravidla i určité „zvykové rituály“ a funguje to jak má. Za celou dobu, co stojím v čele svazu, jsme museli řešit v podstatě jediný problém s kapitánem, a to s Tomášem Šmídem v Davis Cupu v roce 1999.
O co tehdy šlo? Hráli jsme utkání v Belgickém Gentu, kam jsme jeli jako jasní favorité. Vylosování Davis Cupu bylo v roce 1999 navíc velmi příznivé a docela jasně nám ukazovalo cestu do semifinále. Kdybychom vyhráli v Belgii, čekalo by nás doma na Štvanici Švýcarsko, tehdy ještě bez Federera, protože tentokrát to byl benjamínek a Davis Cup ještě nehrál. Šmíd se celý týden věnoval své práci tak málo, že si ani nevšiml, jak se strašně nedaří Ulihrachovi a naopak, jakou fazónu má Novák. Ten těsně před tím dvakrát lehce porazil belgickou jedničku, osmnáctiletého Malisse, a strašně moc chtěl nastoupit ve dvouhře. Celý týden lehce porážel na tréninku všechny své spoluhráče, přesto Šmíd poslal do dvouhry Ulihracha, který navíc onemocněl a přišel dokonce za mnou s prosbou, aby nemusel nastoupit do nedělní dvouhry. Šmíd se věnoval více svému obchodnímu partnerovi a sponzorovi než týmu a hráčům a přestože všichni věděli, že má hrát Novák, poslal na kurt Ulihracha. Ten prohrál s belgickým náhradníkem, Van Garcem, který byl kolem třístého místa na žebříčku.
Co jste Šmídovi řekl? Tenkrát jsem – poprvé a naposled – řekl kapitánovi, co si myslím o nominaci, s odvoláním na prosbu hráče, který skutečně nebyl zdravotně ani herně v pořádku. Nicméně, Šmíd po debatě se svým poradcem a sponzorem rozhodl po svém a prohra s Belgií nás nadlouho poslala do velkých daviscupových potíží a starostí. Nejenže jsme přišli o velké šance a finanční bonusy od ITF, ale přestali jsme být nasazovaní v prvním kole, a proto jsme hrávali řadu let s nasazenými celky a byly z toho šílené barážové starosti.
Pokud si vzpomínám, nesl to hodně nelibě... Šmíd po utkání neunesl oprávněnou kritiku, postavil se proti vedení svazu. Asi se domníval, že ho bude chránit sponzor, a poté, co byl odvolán z postu kapitána, hází už 13 let špínu na vedení svazu. A to je také prapůvod oněch takzvaných „sporů“ s legendami. Šmídovo tvrzení, že bez lidí jako je on, je český tenis ztracen a odsouzen do záhuby, je často citovaným sloganem, který čas od času prolétne některými sdělovacími prostředky. Ale každý, kdo zná realitu, se těmto blábolům musí smát.
V čem je vztahový problém s největšími legendami českého tenisu, myslím Navrátilovou, Lendlem či Kodešem? Existuje možnost sblížení? Já bych to nenazval vztahovým problémem. To je věc obecné lidské malosti u lidí, kteří po úspěšné sportovní kariéře, kdy byli zvyklí na potlesk a slávu, narazili na obyčejnou realitu života. Potlesk utichl, tribuny se vyprázdnily a dnes tleskají jiným. Normální život začíná po skončení sportovní kariéry, až tam se pozná míra kvality člověka, nic víc nic míň. A lidé se dělí na slušné a neslušné, úspěšné a neúspěšné a tak dále. O bývalých tenistech, kteří jsou dnes úspěšnými i ve svém novém životním programu, moc neslyšíte. Jsou v pohodě, v klidu si organizují svůj byznys, anebo třeba pokračují v tenisové sféře v nových rolích. Z většinou z nich máme výborné vztahy a bezproblémově komunikujeme, řada z nich je v našich službách v rolích trenérů, kapitánů, ředitelů turnajů anebo fungují v našich nejprestižnějších klubech.
To se ale netýká zmíněné trojice... Bohužel ti nejfrustrovanější jsou také nejuřvanější, a proto právě oni mají největší prostor v médiích. O Šmídovi už jsem mluvil, Kodeš nás bude nenávidět do konce života, protože jako neúspěšný prezident svazu musel odejít. Jeho vidění světa a života přes výplet tenisové rakety přivedlo český tenis na pokraj ekonomické katastrofy společnosti ČTS Marketing, kde byl jednatelem, musel odejít do konkurzu se ztrátou 26,4 milionů korun. Svaz za jeho vlády neměl jediné vlastní tréninkové středisko mládeže, zato na Štvanici byl megalomanský turnaj, kde si pan Kodeš vyplácel odměnu 1,2 milionů korun ročně. A teď křičí o krizi českého tenisu. S Ivanem Lendlem máme velmi přátelské vztahy, tak jako s Honzou Kukalem, Jardou Navrátilem, Hanou Mandlíkovou, Jurou Novákem a desítkami dalších. S poslední naší wimbledonskou vítězkou Janou Novotnou, které si velmi vážím, jednáme o hlubší spolupráci.
Jaké má český tenis postavení ve světě? Přesto, že komentáře některých „expertů“ s až jarmareční pravidelností hovoří o krizi českého tenisu, držme se prosím reality, statistiky a výsledků. V roce 2009 jsme hráli finále Davis Cupu, děvčata byla v semifinále Fed Cupu, k postupu do finále jim chyběl proti USA jediný bod. V juniorech jsme získali prestižní Pohár národů. Tento součet nás vynesl až na špičku světové pyramidy mezi tenisovými federacemi. V roce 2010 jsme opět hráli semifinále Fed Cupu a Davis Cupu, k finále nám chyběl 1 bod v Srbsku. Máme finalistu Wimbledonu a semifinalistu Paříže Tomáše Berdycha. Semifinalistka Wimbledonu Petra Kvitová se stala zároveň objevem roku WTA 2010. Vynikajících úspěchů jsme dosáhli v mládežnických kategoriích... Patříme mezi světové velmoci, přestože jsme malá zemička. Jak říká jeden můj kolega: „Když si moucha sedne na globus, tak zmizí Česká republika…“. Ano, je nás deset milionů, včetně nemluvňat a důchodců. V USA mají dvacet milionů tenistů! Přesto, a to je možné skutečně snad jenom v Česku, se v novinách objevil týden po našem finále Davis Cupu článek s titulkem „Český tenis je v troskách“. Co k tomu dál dodat?!
V Česku se málo hovoří a píše o úspěších mladých tenistů a tenistek, které byste vyzdvihl? Kdybych měl popisovat úspěchy mladých českých tenistů, popsali bychom půlku vašich novin. Několikrát jsem za poslední léta přebral z rukou prezidenta Tennis Europe prestižní cenu ETA Trophy pro nejúspěšnější juniorskou zemi. Za rok 2009 jsme získali Pohár národů. Měli jsme stříbrné juniorské vicemistryně světa, bronzové družstvo juniorů, šest medailí z Mistrovství Evropy jednotlivců. V roce 2010 jsme během tří měsíců získali titul halových mistryň Evropy do 14-ti let a zrovna tak do 16-ti let. Junioři do 16-ti let získali stříbro. Karolína Plíšková vyhrála juniorský Grandslam Australian Open, její sestra Kristýna zde byla v semifinále, potom vyhrála Wimbledon. Junioři Jirka Veselý, Robert Rumler a Adam Pavlásek patří ve svých ročnících do absolutní světové špičky. Veselý je nyní prvním hráčem světa do 18 let. Bohužel, tohle ani trochu nezajímá média, ač mají všechny informace, o úspěších mladých českých tenistů nenajdete nikde ani čárku. Vy jste za poslední léta jediní, kdo mi položil tuto otázku, a umožňujete české veřejnosti dozvědět se, jaká je pravda. Jinde se psalo o krizi českého tenisu. A pokud tohle je krize, jen ať tedy trvá věčně.
Máte jako prezident svůj tenisový sen? Od začátku svého prezidentování říkám – a docela hlasitě a neskrývaně – že mým tenisovým snem je vítězství v Davisově poháru. Sen, který by dříve mohl někomu připadat jako nereálné bláznovství se před rokem málem splnil. „Sáhli“ jsme si na salátovou mísu. Po dlouhých devětadvaceti letech jsme hráli finále v Barceloně. Zda se nám podaří tento sen naplnit, mohu jen velmi těžko prognózovat. Mohu snít dál, ale i v tom nacházím jisté pozitivum, protože se mně už skoro všechny sny splnily…
Jak často se sám dostanete na kurt? Na kurt se dostanu třikrát týdně. Hraji se svým dlouholetým kamarádem, ministrem financí Mirkem Kalouskem, bývalým hráčem národní ligy. Samozřejmě pokud nás povinnosti neodvelí někam do světa, což se sice stává poměrně často, ale snažíme se hrát pravidelně. Oba to potřebujeme jako sůl.
V mnoha sportech ubývají mladí, jak je na tom v tomto ohledu tenis a jak se svaz podílí na jejich výchově, myslím nejen ekonomicky? Začínáme projektem baby a minitenis pro děti od 5 až 6 let věku. Vytvořili jsme systém turnajů a soutěží, ve kterém dnes máme kolem čtyř tisícovek dětí v přibližně 386 klubech. Je to ojedinělý projekt, kdy děti předškolního věku začínají s malými raketkami přes nižší sítě a se speciálními míči, v podstatě zábavnou formou. Rychle si osvojují základy hry a učí se. Děti, které u tenisu zůstanou, hrají v klubech soutěže družstev ČTS ve všech věkových kategoriích, v České republice je zhruba 2500 turnajů mládeže. Nejtalentovanější soustřeďujeme v tréninkových střediscích mládeže, kterých máme 15; nadstavbou jsou střediska vrcholového tenisu, těch je 5, a špičkou pyramidy jsou Národní tenisová centra, na Moravě sídlí v Prostějově a v Čechách má filiálky na Spartě a na Štvanici.
Kolik tento systém stojí? Tento systém nás stojí desítky milionů ročně a profiluje tenistu od nadějného žáka až po „hotového“ reprezentanta. Jinými slovy, přivedeme hráče až k bráně velkého světového tenisu. Pak už musí pracovat sám. Záleží na jeho profesionalitě, dřině, ale i štěstí a hlavně zdraví.
Existuje naděje, že bychom do Česka dostali turnaj, na který by přijeli i nejlepší světoví hráči a hráčky? Turnaj, na který by přijeli ti nejlepší, tedy Federer, Nadal a podobní, u nás být nemůže. Především je nutné vyjít ze systému bodování pro světový žebříček ATP. Hráčům se hodnotí osmnáct nejlepších akcí. Počítejte se mnou: čtyři granslamy, devět turnajů série Masteres, takže zbývá pět akcí s prize money od 400 tisíc do milionu dolarů. A tady teprve začíná bitva a přetahování o to, kdo dostane na svůj turnaj někoho ze superstar. Na těchto turnajích se hráčům typu Nadala platí startovné až milion dolarů. Turnaje s prize money 400 tisíc dolarů s „normálními“ hráči jsou pro nás vzhledem k nákladům, což je v řádu desítek milionu korun, nesmyslné. Udělat turnaj za 60 milionů, na kterém budou hrát tři Češi, protože hráče přihlašuje přímo ATP, je scestné.
Jakou jdete cestou? Pro současnou etapu vývoje tenisu u nás je mnohem smysluplnější udělat, co největší počet turnajů ITF s nižší finanční dotací – Challengerů a Futures. Tady dostává příležitost velké množství našich mladých hráčů a hráček, získávají na nich jak první významnější finance pro svůj další růst, tak i body do světových žebříčků. Touto cestou jdeme od roku 2000 a prošly jí i současné hvězdy Berdych a Kvitová.
