Článek
Federer vyhrál sedmý wimbledonský titul
Takže pro vás nebyl Federerův triumf vůbec žádným překvapením?
Ta překvapení se letos týkala spíš českých hráčů. Nepříjemné bylo, že Berdych prohrál v prvním kole s Gulbisem, naopak Rosolův výkon proti Nadalovi, to byla bomba. Já bohužel viděl až Lukášovu porážku s Kohlschreiberem, kde to hodně ovlivnil urputný vítr.
Vy jste byl na rozdíl třeba od Martiny Navrátilové přesvědčeným zastáncem toho, že Federerova éra ještě zdaleka neskončila. Jaké jste měl důvody?
To ano, ale před semifinále Federer–Djokovič bych dal hlavu na špalek, že vyhraje Srb, který hrál do té doby fantasticky. Naopak Federer měl problémy s Benneteauem, kde to otáčel z 0:2 na sety. Ani zápas s Malissem mu zrovna moc nevyšel. Skoro bych řekl, že až v tom duelu s Djokovičem se rozhodl, že to celé vyhraje (směje se).
Asi nemáte pocit, že třicítka znamená pro tenistu určitý zlom, že?
Jistěže ne! To jen u nás je taková tradice. Když mi bylo třicet, tak tu lidi říkali: Jéé, von ještě hraje? Vezměte si, do kolika kopal Nedvěd, co předvádí ve čtyřiceti Jágr. Když se dnes důchodce dožije osmdesátky, tak to není taky žádná rarita. Jaroslav Drobný vyhrál Wimbledon, když mu táhlo na třiatřicet, to samé Arthur Ashe.
Jak dlouho podle vás může zanedlouho jednatřicetiletý Federer ještě vydržet v absolutní špičce?
Wimbledon ho určitě hodně povzbudí. Jeho tenis je opřen o vynikající inteligenci, navíc dokáže hrát velice ekonomicky. Čiší z něj pohoda. Když prohraje, není to pro něj konec světa. Kolik vlastně má teď grandslamů? Sedmnáct? To už od té dvacítky není moc daleko...
Vy jste se nacházel přímo v kotli dění, byla ve Wimbledonu hodně „promurrayovská" atmosféra?
To byla, ale nebylo to tak hrozné, jako kdyby hrál Francouz finále na Roland Garros. Britové jsou v tomhle trochu jiní. I když Murraymu hodně věřili. Všichni říkali, že je mnohem větší šance porazit Federera než Djokoviče.
Dokázal jste se vžít do pocitů, které z Murrayho tryskaly na závěr turnaje?
Na něj byl strašný tlak. Všichni tím žili a jemu už prostě povolily nervy a rozbrečel se. Jeho hře se ale nedalo skoro nic vytknout. V tom udělal velkou práci jako kouč Ivan Lendl. Už jste u Murrayho neviděli tradiční lomení rukama, byl zavilejší, taky sebou párkrát praštil o zem.
Setkali jste se s Lendlem?
Jenom jsme si vyměnili pár esemesek. On byl jinak pořád s Murrayem.
Při finále jste seděl hned vedle Beckhamových, s nimi jste se nedal do řeči?
To ne, i když pořadatelé je posadili hned před naši řadu šampiónů. Vedle mě byl Neale Fraser (vítěz z roku 1960 – pozn.), o kousek dál zase Manuel Santana (1966).
Napadlo vás v této souvislosti, že příští rok to bude už 40 let od vašeho wimbledonského triumfu?
To je roků. Hrozný, co? (směje se) Čtyřicet let... Naštěstí tam byl i Rod Laver, který to vyhrál už před padesáti lety, Frank Sedgman dokonce před šedesáti. Tím jsem se uklidňoval, nebyl jsem nejstarší.
