Článek
Žezlo kapitána fedcupového týmu jste v roce 1984 převzal po Janu Kukalovi. Jak k tomu došlo?
Vrátil jsem se tehdy z Lucemburska a přilétla tahle nabídka. Samozřejmě jsem na ni kývnul.
V týmu zářily Hana Mandlíková s Helenou Sukovou. Jaká tam vládla atmosféra?
Moc dobrá. Samozřejmě se odehrály i chmurnější situace, ale vycházeli jsme výborně.
Finále 1986 se hrálo na čerstvě zrekonstruované Štvanici. Jaké na to máte vzpomínky?
Sešel se tam absolutní tenisový výkvět. Mladá Sabatiniová, Grafová. Američanky k nám přijely v nejsilnější sestavě, abychom to zase nevyhráli. Evertová, Garrisonová, Shriverová a samozřejmě Martina Navrátilová.
Její zápas ve finále s Mandlíkovou se změnil v politickou demonstraci. Nebylo vám vašich svěřenek líto, že se diváci postavili na stranu soupeřky?
To víte, že bylo. My jsme hráli za Československo... Ale lidi se nemohli svobodně vyjádřit, takže se ventilovali při sportu. Hlavně na hokeji a tehdy i při tenisu.
Dostal jste jako kapitán, který třikrát dovedl československý tým k triumfu ve Fed Cupu, pozvánku na finále se Srbskem?
Nejste první, kdo se na to ptá... Nedostal.
Trochu zvláštní, nemyslíte?
Je to smutné, ale nikam se cpát nechci. V roce 2000 jsem se vrátil z Dánska a nastoupil na tenisový svaz. Po roce jsem byl vyhozen a od té doby některé věci prostě nemíním řešit.
