Článek
Můžete popsat, co se vám odehrává v hlavě?
Mám pocit, že žijeme ve snu. Tvrdě jsme makali, dotkli jsme se poháru, na který se čekalo 32 let. A k tomu jsme hráli před našimi idoly z roku 1980, to se nedá popsat slovy.
Co si pamatujete z té chvilky po mečbolu?
Všichni řvali jak tuři, taky bylo dost lidí na mě navalených. Chvíli trvalo, než jsem se probral a uvědomil si, co se stalo.
Hrál jste někdy před bouřlivější kulisou?
To byla nejlepší atmosféra, ve které jsem hrál tenis. Možná se k tomu blížil zápas se Švýcarskem, ale to už je pět let.
Almagro říkal, že vás nikdy neviděl takhle hrát. Pomohly hodně tribuny?
Ze mě ta atmosféra dostává daleko víc než normálně na turnajích. Finále Davis Cupu, to je nejvíc, co člověk může zažít.
Cítil jste na sobě velký tlak?
Po rozehrávce jsem byl strašidelně nervózní. Jel jsem na hodinu domů, abych se uklidnil a přijel jsem strašidelně srovnaný a vyklidněný. Uvědomil jsem si ten tlak a věděl, jak dlouhá cesta je za námi. Zlepšila se mi nálada, když jsem si na chvíli lehnul do své postele a nadýchal se trochu svého vzduchu.
Tohle by byla hodně pěkná tečka za daviscupovou kariérou, plánujete její pokračování i v příští sezóně?
Sí, seňor.
Kde pořád berete síly, abyste i ve svém věku dokázal odehrát v Davis Cupu tři těžké zápasy během tří dnů?
Tomáš taky odehrál deset hodin, ale já se necítím zle, i když mi kdekdo předhazuje, že jsem veterán. Bavíme se o týmové soutěži a v ní hrajeme tak, jak to jde. Nebudu brečet, že musím tři dny po sobě na kurt. Mám toho plný kecky, ale teď slavíme.
