Článek
V čem byl hlavní rozdíl oproti kazašské dvojici?
Určitě v proměňování šancí. Brejkboly jsme neproměnili a v tenise se na kdyby nehraje. Bohužel jsme tahali za kratší konec.
V prvním setu jste za stavu 5:4 servírovali na vítězství, co se tam pokazilo?
Já na síti...
Cítil jste jako handicap, že jste spolu s Hájkem v Davis Cupu ještě nenastoupili?
Bylo to trochu zvláštní, ale nastupujeme proto, abychom získali bod a odvedli maximum, které umíme. Dáváme do toho všechno. Rozhodně tady nevěšíme hlavu, vedeme 2:1 po sobotě a s čistým hledím a motivací to jdeme dorazit v neděli.
Ale přece jen: po dvou a půl měsících od vaší operace, nebylo toho na vás příliš, hrát hned zápas Davis Cupu?
Je to těžké, člověk není rozehraný, ale prostě to k tomu patří. Nečekal jsem od sebe žádné zázraky, hlava by strašně moc chtěla, ale tak to chodí, všechno potřebuje čas. Beru jako zázrak, že v Astaně jsem, druhý zázrak, že jsem odehrál zápas. Představoval bych si ale lepší výkon.
V čem jste se nejvíc cítil nesvůj?
Chyběl mi větší cit. Říkal jsem dopředu, že zápas je něco jiného než trénink. Když člověk nehraje delší dobu, odcházejí reflexy, což se několikrát projevilo. Veškerá zranění, co jsem měl, jsem mohl léčit normální cestou a nemusel jsem na operaci. A tohle byl těžký a nebezpečný zákrok. Říká se, jak člověka jednou otevřou, tak už to nikdy není stejné. Ale udělal jsem maximum a všichni kroutili hlavou, jak se to dalo tak rychle zvládnout. V tom vidím obrovské plus, čas se ale nedá přeskakovat. Musím tvrdě pracovat dál, nezlomí mě to.
Takže si nevyčítáte, že jste do boje naskočil vzhledem ke svému zdravotnímu stavu trochu předčasně?
Věděl jsem dopředu, že jdu s kůží na trh, ale byl jsem tady pro tým. Vezmu si z toho pozitivum, že mě po zápase nic nebolí. To, že nejsem vyhraný a reflexy jsou horší, s tím se musí počítat.
