Štvanice: Osiřelý chrám, kde se na Davis Cup už jen vzpomíná

Hned vedle Vltavy sídlí nejstarší český tenisový klub 1. ČLTK, který letos oslavil 120. výročí založení, na němž se podílel i legendární Josef Rössler-Ořovský. Na svou současnou adresu však pražští tenisoví nadšenci zamířili až v roce 1897. Původně klub sídlil na jiném pražském ostrově – Střeleckém a o něco později poblíž Strossmayerova náměstí.

Davis Cup se hrál na Štvanici poprvé roku 1921, kdy sestava Ardelt, Just a Žemla podlehla 2:3 Belgii. Výčet slavných jmen, která se tu kdy představila, by byl jako průlet tenisovou historií. Na daviscupová klání už se ale na Štvanici jen vzpomíná. Poslední tu čeští tenisté odehráli před patnácti lety, když v baráži hostili JAR.

„Je to škoda, že už se na Štvanici Davis Cup nehraje, ale je potřeba říct, že se zásadně změnily termíny," připomíná manažer 1. ČLTK a bývalý daviscupový kapitán Vladislav Šavrda. „Dřív byl jeden pravidelně po Wimbledonu neboli v červenci. A to bylo záhodno hrát pod širým nebem. Navíc skladba našeho týmu dlouhodobě odpovídá tomu, že ti hráči preferují rychlejší povrch a halu."

Tomáš Berdych i Radek Štěpánek jsou sice schopni hrát na antuce výborný tenis, ale na betonu ještě lepší. Pro jejich předchůdce byly však drcené cihly tím nejoblíbenějším podkladem. Na Štvanici se na nich něco nahráli rodák ze Sudet Roderich Menzel, wimbledonský vítěz Jaroslav Drobný i tenisový a hokejový světoběžník Vladimír Zábrodský. Po nich štafetu převzali Milan Holeček, František Pála, Jan Kodeš, Jiří Hřebec, ale i Ivan Lendl.

Magii staré Štvanice Šavrda už dříve popsal v rozhovoru pro klubové stránky ČLTK: „Na Štvanici jsme byli každý den. Jako děti jsme si tady hráli na četníky a na lupiče, na schovávanou – starý centrkurt skýtal díky spoustě zákoutí obrovské možnosti. Vzpomínám na to s obrovskou nostalgií, byl to můj druhý domov.

Dnes je už všechno jinak, rodiče sem děti přivezou na trénink a po něm je zase odvezou. Já tehdy po škole přijel tramvají a odjížděl v osm večer."

Jako malý kluk zažil Šavrda i daviscupová utkání. „Začal jsem jako žáček sbíráním, později jsem povýšil a mohl dělat u ukazatele skóre. Já takhle vlastně zažil celé generace. Od Javorského až po Kodeše, Hřebce. Ani později jsem jako divák nechyběl u žádného zápasu. I když byl třeba vyprodaný, tak jsme si s kamarády našli cestu. Třebaže někdy nebyla úplně legální. My ale věděli, kde je která díra v plotě, tak jsme se tam dokázali dostat i bez lístku," vzpomínal Šavrda.

Pamětníci si jistě vybaví natřískané tribuny, které dokázaly vytvořit fantastickou atmosféru. „Davis Cup byla jednou z mála příležitostí vidět naše nebo cizí hráče. Není to jako dnes, kdy máte možnost sledovat všechny turnaje ATP v televizi. Tehdy se tenis u nás vysílal jen velice sporadicky," připomněl Jan Kodeš.

Diváci byli na bílý sport doslova nadržení a po vstupenkách se v drtivé většině případů jen zaprášilo. Když v roce 1975 přijeli na Štvanici Australané, byl to velký poprask, jelikož Československo do té doby o postup do finále Světové skupiny nehrálo. Tribuny na centrkurtu stavěli vojáci a kapacita se díky tomu navýšila na šest tisíc. Vyprodáno bylo ale stejně okamžitě. „To je asi moje nejsilnější vzpomínka na Davis Cup, když tam Jirka Hřebec slavně porazil Tonyho Roche a díky tomu se vlastně postoupilo," zamyslel se Šavrda.

V normalizační šedi Československa sedmdesátých let se bílý sport vyjímal až skoro nepatřičně. Elegantní Kodeš, vedle něj dlouhovlasý Hřebec a k tomu oblečení a rakety světových značek. Velkého zastánce však tenisté měli v tehdejším komunistickém předsedovi vlády Lubomíru Štrougalovi, jenž nechyběl v čestné lóži na žádném z daviscupových utkání

„Hned si vzpomenu na Jirku Hřebce, který se tam vždycky hrozně vztekal, ale tou bojovností dokázal ty zápasy otáčet. A jak se jednou zase tak rozčiloval, tak před tou lóží, kde seděl Štrougal a další pohlaváři, zařval něco hrozně sprostýho. Hned se ale chytil za hlavu a povídá: Jirko, neblbni a mlč! Tady tě poslouchají velký zvířata," vybavil si dlouholetý tenisový novinář Jaroslav Kirchner.

Pro zahraniční hráče byl výlet za železnou oponu vždy unikátní. Většině z nich hned naskočí, jak znenadání uprostřed výměny projel po Negrelliho viaduktu vlak, který syčel a ještě k tomu zahoukal. „Strojvůdci na centrkurt dobře viděli. Byla tam jen nízká dřevěná hradba, tak pokud to jen trochu šlo, zastavili a koukali pár minut na tenis. Někteří zase měli plezír z toho, že zahoukali a z parní lokomotivy vypustili kouř. Taky se stalo, že to zahalilo celý kurt a zápas se musel na chvíli přerušit," vykládal Šavrda. „Ital Nicola Pietrangeli pak v jednom rozhovoru říkal, že už hrál skoro všude, ale na nádraží ještě ne," tvrdil s oblibou Kodeš.

Jenže Štvanice v osmdesátých letech přestávala vyhovovat, a tak byl starý areál, i kvůli výstavbě metra, srovnán se zemí a na jeho místě vyrostl nový centrkurt s kapacitou 8 tisíc míst.

Nová podoba Štvanice se představila v roce 1986 při Poháru federace, kdy do Prahy přijela i emigrantka Martina Navrátilová. „To byla ale také jedna z mála akcí, kdy bylo na Štvanici vyprodáno. Pak snad ještě jednou v Davis Cupu proti Švédsku a jednou proti Argentině, kdy už hrál Karel Nováček," povzdechl si Šavrda.