Titulů má jako Murray. Deblista Čermák oslavil 30 triumfů na turnajích ATP

Byla pro vás třicítka důvodem k oslavě?Neměl jsem na to čas, protože jsme hned sedli do auta a jeli do Kitzbühelu, kde začíná další turnaj...

Dostal jste alespoň hodně gratulací?Kamarádi a nejbližší mi psali.

Sledoval jste, kdo z českých tenistů je v počtu turnajových triumfů před vámi?Moc tyhle statistiky nesleduju. Ne, že mě to nezajímá, ale jsou důležitější věci. (pousměje se)

Po triumfu v Umagu jste říkal, že byste si s Rosolem na dalších turnajích ještě rád zahrál. Rýsuje se dlouhodobější spolupráce?Na nic delšího to nevypadá. Byli jsme domluveni jen na dva turnaje a uvidí se, jak to půjde dál. Možná se ale ještě někde potkáme.

Od roku 1997 jste měl ve čtyřhře 50 spoluhráčů, je to na deblistu velká cifra?Padesát říkáte... Já šel většinou cestou, že jsem hrál většinou třeba dva tři roky s jedním parťákem, pokud to fungovalo. Padesát spoluhráčů za takovou dobu není pro deblistu celkem nic. Jsou lidi, kteří to střídají a hrají s mnohem větším počtem spoluhráčů.

S kým to nejvíc klapalo?Když jsem hrál s někým delší dobu, tak to většinou bylo dobré. S těmi hráči jsme si rozuměli i mimo kurt. Já šel spíš touhle cestou. Nesnažil jsem se hledat singlisty na dva tři turnaje. Nikoho bych ani nechtěl vypíchnout. Každý z těch hráčů, se kterými jsem hrál delší čas dobu, mi vyhovoval a všem taky děkuju. (Třináct turnajů vyhrál Čermák společně s Leošem Friedlem, sedm se Slovákem Michalem Mertiňákem, čtyři s jeho krajanem Filipem Poláškem - pozn.)

Nikdy jste neměl přání zahrát si debl s Federerem, Djokovičem?Nad tím jsem ani nepřemýšlel. Já si říkám, že člověk musí hrát sám dobře, aby něco uhrál. Neměl bych dobrý pocit z toho, kdyby mě někdo tahal a byl bych v tom týmu druhej....

Vaší bilanci ve dvouhře zdobí skalpy hráčů, kteří se objevili v první světové desítce (Melzer, Kiefer, Verdasco, Štěpánek). Neměl jste v minulých letech nutkání věnovat se o něco víc i singlu?V době, kdy jsem porážel tyto hráče, tak se situace zlomila v tom, že jsem najednou hrozně vyletěl v deblu. Už mi nebylo 22, ale 27, takže to rozhodování bylo v uvozovkách jednodušší, protože člověk hraje i kvůli tomu, aby se uživil. A já jsem v té době neměl na účtu ani korunu, takže debl byl pro mě i zásadním zdrojem příjmů.

V singlovém žebříčku ATP jste vyšplhal nejvýše na 201. místo. Měl jste na první stovku?Věřím, že kdybych hrál víc challengerů a věnoval se singlu víc, tak bych se dostal v žebříčku výš. Ale udělal jsem to rozhodnutí a nelituju toho. Asi bych ho udělal znova. Těch singlů jsem hrál postupně míň a míň, pak to i s věkem ustupovalo. I když jsem hrál ve třiatřiceti kvalifikace velkých turnajů, tak už ten singl šel do háje. Bez zápasů se člověk nemůže srovnávat s klukama, kteří hrají šedesát, sedmdesát utkání za rok. Já jich hrál maximálně dvacet a to se pak muselo někde projevit. Dvouhra mě lákala, láká, ale z vody vařit nejde a tam už prostě nebyla šance.

Máte malou dceru, změnily se vám v poslední době zásadně priority?Letní turnaje jezdím vždycky s rodinou. Snažím se už program trochu víc přizpůsobovat, abych byl víc doma. Tím ale nechci říct, že bych tenisu pořád nedával sto procent.

Nicméně připravuje se tenista v sedmatřiceti letech na to, že jeho kariéra za dva tři roky skončí?Určitě. To si myslím, že nastane i dřív. Uvidíme, jak na tom budu zdravotně a jaké postavení budu mít na žebříčku. Celý život jsem hrával na těch největších turnajích. Teď jsem ale spadnul tak, že se nedostávám ani na turnaje kategorie 500. A jezdit po challengerech, to už mě nebaví a neuspokojuje. Díky tomu, že jsem vyhrál turnaj v Umagu, tak mě to zase trochu nakoplo a je možné, že ještě sezónu odehraju. Ale nemyslím si, že bych hrál na Tour ještě tři roky...